Záhadnou rostlinou s palačinkovitými listy se od 70. let minulého století zabývali britští vědci působící v Královských botanických zahradách v Kew. Ozývala se jim spousta amatérských pěstitelů, kteří měli rostlinu doma, ale netušili, o jaký jde druh. Odborníkům tím pěkně zamotali hlavu, protože ti se s tímto sukulentem dosud nesetkali. Teprve o dekádu později se jim podařilo získat kvetoucí vzorek a dohledat ho ve starých herbářích čínských rostlin.

Ukázalo se, že rostlina nese název Pilea peperomioides a do Evropy ji z Číny dopravili norští misionáři. Protože se snadno množí oddenky, rychle se rozšířila přes celou Skandinávii až do Británie.

U nás se pilea donedávna pěstovala jen zřídka, teprve v posledních letech se o ní začalo více hovořit díky nadšené pěstitelce Lence Hrubé, která palačinkové rostlině udělala trochu reklamu a také vysvětlila, jak s ní správně zacházet.

Pilea nejlépe prospívá na světlém stanovišti, kam ale v létě nedopadá přímé slunce. Stejně jako jiné sukulenty potřebuje propustný substrát s podílem písku a opatrnou zálivku, kterou v zimě ještě omezíme, zvláště pokud ji necháme zimovat na chladnějším místě. Přílišná zálivka nebo příliš vysoká teplota může způsobit kroucení listů, v horším případě i jejich žloutnutí a opadání.

Palačinková rostlina je zvláštní tím, že se nevětví, listy vždy vyráží z jediného stonku. Starší exempláře mívají spodní část stonku holou a poněkud nevzhlednou, ale zato vytváří výhony, které vyrůstají na okrajích květináče. Pokud je odlomíte i s trochou kořínků a necháte je zakořenit ve sklenici s vodou, vypěstujete si tak nové krásné rostliny.