Ekonomický boom, který následoval krátce po 1. světové válce, vedl ve většině evropských a amerických metropolích k celkovému oživení a optimistickým vyhlídkám. Městským panorámatům začaly dominovat gigantické administrativní budovy, obchodní domy, auta a električky. Už před válkou se umělci a intelektuálové sdružovali v různých avantgardních skupinách a nyní modernizmus propukl v plné síle. Malíři, jako Wassily Kandinski, Piet Mondrian nebo Casimir Malevich, ve svých dílech vyjadřovali počáteční principy abstraktního umění, a jeho koncepce prostoru brzy pronikla i do architektury a užitých umění. Hnutí De Stijl, které vzniklo v roce 1917 okolo Thea van Doesburga, a v kterém byl členem i Gerrit Thomas Rietveld, bylo kombinací přísného racionalizmu a duchovní, místy skoro až mystické koncepce umění. Prostor a plocha byly v dílech De Stijl zredukované na pravoúhlé kompozice, preferovanými barvami byly především žlutá, červená a modrá. Gerrit Rietveld impozantně uvedl tento koncept do reality svým „červenomodrým křeslem“ (1918 – 24) a také architekturou Domu Truus Schräderovej z roku 1924. Jedním z nejvýznamnějších center umělecké avantgardy v roce 1920 byl Bauhaus, který založil architekt Walter Gropius v roce 1919 ve Weimare. Přestože byl ve svých počátcích stále pod vlivem teorií De Stijl, postupně se začal orientovat na praktické dílo a jeho společenský význam. Architekti, řemeslníci, sochaři a mnozí další účastníci přednášek úzce spolupracovali s Bauhausem, přičemž rozvíjeli myšlenky, které určily tvář modernizmu. Ve všech oblastech užitného umění se snažili kombinovat redukovaný, funkcionalistický přístup k designu s potřebami lidí v době, které určujícími prvky byly průmysl a technologie, a která se za čas začala nazývat věkem strojů. Podstatným krokem v tomto směru byly první návrhy nábytku z laťové oceli od Marcela Breuera z roku 1925 a křeslo od Ludwiga Mies van der Roheho, první svého druhu – postavené na principu konzolového nosníku. Protože laťová ocel je ideální pro masovou výrobu, a její sterilní vzhled splynul s pohledem avantgardy na nábytek charakteristický pro 20. století, brzy se tento materiál stal nejpopulárnějším mezi designéry a architekty. Mezi nejvýznamnější představitele modernizmu ve Francii patřili Le Corbusier, René Herbst a Eileen Gray. Jejich nábytek z laťové oceli byl pozoruhodný tím, že i navzdory všemu zůstal bez čalounění. V dílech Sierra Chareaua je cítit i nadále příchuť Art Déco, které dominovalo v tomto čase ve Francii. Rusko, které se po revoluci v roce 1918 stalo první krajinou s nadvládou komunizmu, bylo dalším centrem avantgardního umění. Skupina moskevských umělců volala po radikálním abstraktním a dynamickém přístupu k designu, který vstoupil do historie jako konstruktivizmus a suprematizmus. Mnozí představitelé těchto směrů viděli v komunizmu příležitost uplatnit svoje myšlenky průmyslové výroby v podmínkách kolektivní společnosti. -las-