Bez příborů si dnes už prostřený stůl nedokážeme představit, a přesto ještě před několika málo staletími se naši předkové bez něj dokázali docela dobře obejít. Na počátku vývoje lidstva byl pro pračlověka nepostradatelný nejprve pazourkový, později kostěný a posléze kovový nůž. Nahrazoval dávným lidem hned několik výrobních i pracovních nástrojů a samozřejmě sloužil i jako jakýsi předchůdce nejen příborového nože, ale také vidličky, kterou zastupovala jeho ostrá špička. Poměrně brzy přišla na svět i lžíce, i když ji zpočátku nahrazovaly stočené tuhé listy. K vytváření základu skutečných jídelních příborů přispěli starověcí Řekové. Kromě širokého krájecího nože znali také obelos, jakýsi bodec nebo špíz, který sloužil k podávání kousků masa do úst. Na jeho existenci se pak zapomnělo a celý středověk se jídelní příbor skládal jen z nože a vidličky. Teprve v 17. století vznikl jídelní příbor odpovídající naší dnešní představě. Cesta k dnešnímu tvaru Lžíce jako prazáklad příboru prodělala dlouhý vývoj. Ve středověku byla okrouhlá a mělká s krátkou útlou rukojetí. Sloužila především k pojídání kašovitých pokrmů a k nakládání jídla na chléb, a proto nebylo třeba, aby byla hlubší. Krátká rukojeť stačila, protože se až do 17. století držela v pěsti. Nůž byl nejprve špičatý, protože zpočátku neexistoval rozdíl mezi nožem pracovním, případně kuchyňským, a příborovým. Postupem doby se však vyhranil příborový nůž se zaoblenou špičkou. Vidlička má svůj původ v Orientu. Byla nejprve dvojzubá a používala se společně s malou lžičkou jen na kandované ovoce. Koncem renesance už měla zuby tři a v 17. století čtyři. V této době se objevila i lžička na kávu a čaj, což souviselo se vznikem cukráren a kaváren. Tehdy se také objevily kleštičky na cukr, naběračka s hubičkou a tzv. rybí příbor. Materiál Lžíce se často vyráběly ze dřeva a nože mívaly také dřevěné rukojeti. Čepel však bývala z mědi, bronzu či železa. V gotice se lžíce odlévaly také z bronzu a mosazi. Oblíbeným kovem k výrobě příborů bylo již od 13. století stříbro a jeho popularita se udržela až do roku 1921, kdy ho nahradila nerezavějící ocel. Na stolech králů se objevovaly také zlaté příbory. Od 40. let 19. století se využívalo nových slitin např. alpaky, jež vzhledem připomínala stříbro (85% mědi, 12% niklu a 3% zinku), povrch byl postříbřen. Mezi další materiály patřila také slonovina často nahrazovaná kostmi zvířat. Exotické suroviny jako např. mušle, perleť nebo želvovina, se používaly tehdy, jestliže měl být příbor spíše k ozdobě než k užitku. K zdobení se používaly i polodrahokamy. Po objevení technologie výroby porcelánu v německé Míšni se začaly vyrábět rukojeti příborů i z tohoto materiálu. Příbor a módní trendy U moderního jídelního příboru se obměňují především tvary. Ty však jsou vytvářeny především tak, aby odpovídaly funkci příboru. Průmysloví výtvarníci se snaží vycházet ze schopností lidské ruky a z požadavků uživatelů na snadné uchopení. Tradiční příbor je většinou vyroben celý z nerez oceli, ale objevují se i příbory s rukojetí ze dřeva, která ladí například s keramickým nádobím, případně se můžeme setkat i s rukojetí z umělé hmoty v zářivých pastelových barvách. Jako doplněk pravého „cibuláku“ se vyrábějí i příbory s tímto dekorem na střenkách. Druhy příborů Základ je jednoduchý – nůž, vidlička, lžíce a malá lžička – nejlépe v setu pro šest či dvanáct osob. V domácnosti však jistě užijeme i velkou vidlici a lžíci na saláty – často bývají provedené ve dřevě nebo celé z porcelánu. Neměl by nám chybět ani dezertní příbor na předkrmy a moučníky. Se stoupající oblibou ryb v české kuchyni se stává nezbytností i rybí příbor, můžeme jej však nahradit dvěma vidličkami. Občas se nám může hodit i lžička na limonádu s malým listem a dlouhou rukojetí. -daš-