Když se řekne secese, pravděpodobně si poučenější člověk vzpomene, že už někde slyšel charakterizovat secesi jako „poslední velký sloh“ v klasickém slova smyslu.
Toto jsem slyšela od kunsthistoriků několikrát a myslím si, že to není tak úplně pravda. Je to rozhodně velký a kompaktní sloh, ale nebyl a zdaleka nebude poslední.
To, co mám na secesi ráda, je pozorovat na ní, jak přesně stojí na hranici osvobození se z letitých kánonů a schémat klasického chápání architektury. Na tomto místě bychom asi měli definovat, co je to „klasické chápání“. Když to zjednodušíme, vycházela architektura v Evropě a v Americe (kromě té takzvané lidové, která má lokální prehistorický původ) z kořenů, které sahají ke starému Římu a přes něj ještě trochu dál, k Řecku. Protože má Evropa kromě nejsevernějších částí podobné klimatické podmínky, postupně přejala po pádu římské říše poměrně jednotné konstrukční schéma. Bazilika, chrámová loď, stejně jako valená klenba vznikly už v době římské říše.
Architektura až do konce 19. století svůj antický původ nikdy zcela nezapřela a přes drobné modifikace se k němu vždy hlásila. Někdy skrytěji, například v době rozkvětu gotiky nebo baroka, či zcela otevřeně jako v renesanci, kdy se antické stavby doslova kopírovaly. Vliv antických vzorů byl tak silný, že například teď, když zvednu oči od počítače a podívám se na fasádu protějšího činžovního pražského domu z konce 19. století, uvidím pod poslední horní římsou falešné štukové trámy, úplně zbytečnou napodobeninu detailu z římské střešní konstrukce….
Během 19. století ale docházelo k objevování a pozvolnému nástupu nových stavebních a průmyslových technologií. Šlo konkrétně například o objev montovaných kovových konstrukcí (Eiffelova věž v Paříži, u nás skleník Lednického zámku na Moravě), betonu a železobetonové konstrukce, válcování a lití skla ve velkých formátech, technologie ohýbání dřeva (Thonetova továrna). Tyto nové technologie posunuly chápání materiálu i konstrukčních možností a umožnily polehoučku se vymanit z odkazu klasického antického schématu. Roli katalyzátoru sehrál v průběhu 18. a 19. století i vliv architektury a vizuální kultury neevropských civilizací. Jako koloniální velmoc se sice Evropa dlouho cítila těmto civilizacím kulturně nadřazená, ale s jejich hlubším poznáváním a s vývojem evropské filozofie pozvolna přicházel respekt a obdiv k původnímu umění indiánů, Afričanů, Asijců…… To samé lze říci i o archeologických objevech mimo Evropu, které dokázaly, že neexistoval jen jeden dokonalý svět, ten řeckolatinský. Archeologie starověkých civilizací, starších než Řecko a Řím, zažívala koncem 19. století velký boom (Angličané v Egyptě a na Krétě, Němci v Persii a v bývalé mýtické Tróji, objevy starých indiánských kultur ve Střední Americe), který vyvrcholil nálezem jedinečné Tutanchamonovy hrobky v Údolí králů v Egyptě ve 20. letech 20. století. A do třetice - společnost byla zákonitě unavena pseudohistorickým slohem, který opanoval druhou polovinu 19. století. Stavělo se nejlépe v reminiscencích neorenesanční architektury – prestižní stavby jako Národní muzeum, Národní divadlo, Rudolfinum velmi ctily právě renesanční (tedy antický) původ.
Na přelomu 19. a 20. století dozrával čas k velké změně a nové technologie byly připraveny splnit nové nároky. Ještě to nebyla ta zásadní změna, kterou přinesl až chaos a společenský kolaps první světové války, na přelomu století společnost ještě příliš pevně vězela ve starých základech. V ateliérech umělců vznikl prozatím styl, který ale tuto změnu předznamenal. Pro svou lehkost a eleganci symbolizující energii a mládí dostal název Art Nouveau, Jugendstyl, čili nové umění a později se vžil také název secese.... Dával okázale najevo perfektní řemeslné zpracování, vyznačoval se originálním organickým tvaroslovím přejatým z přírody a nikoliv z historie, lehkostí a zaujetím pro krásný a nečekaný detail. Aby tyto detaily vynikly, architekti i designéři nábytku často konstrukci zjednodušovali a mnohde původní klasickou, řeckolatinskou konstrukci úplně opouštěli. Detaily byly kromě přírody inspirovány i exotikou, v pozdější fázi také čistě geometrickou hrou a postupně připravovaly půdu pro široké přijetí zásadních změn v celkové konstrukci objektů.
Charakteristické je, že při péči o detaily pochází štuková výzdoba českých secesních domů z ateliérů předních umělců – Šalouna, Muchy, Horejce.
Secese vrcholila ve Francii v období 1896 – 1900. V Paříži se pořádala v roce 1900 Světová výstava, kde kraloval duch Art Nouveau. V českých zemích vrcholila secese o pár let později. Stejně jako v Paříži a ve Vídni zasáhla všechny obory užitého umění, architekturu, malířství a sochařství.
Kvízová otázka na závěr:
Jak se jmenuje firma, která židli Mackintosh dodnes přesně podle původního výkresu vyrábí?
a) Bauhaus
b) Alivar
c) Memfis
Správné odpovědi k testu z článku PUTOVÁNÍ SVĚTEM NÁBYTKOVÉHO DESIGNU 20. STOLETÍ: 1b, 2a, 3c, 4a, 5c, 6a, 7a, 8c, 9b, 10a
-Mgr. A. Šárka Sedláčková - autorka se zabývá návrhy interiérů
Kontakt: tel.: 608361837, 224257687 www.archetyp-cz.com
