Putování světem nábytkového designu lll.

Začátky funkcionalismu se datují do let 1910 – 1925. Ornament je zločin! V předešlém díle jsme popsali secesi a její podíl na vzniku moderních směrů v architektuře a designu. Ještě jednu službu prokázala skomírající secese ve vývoji architektury, a tu jsem si nechala na úvod druhé části: secesní posedlost dekorativností a ornamentem urychlila opačnou reakci a stala se kontrastním pozadím, na kterém vykrystalizoval víc než jasně mnohohlasý názor, že architektura i design mají rozvíjet funkci stavby či předmětu a ne jejich dekorativnost. Tento názorový protipól se časem ustálil na pojmenování funkcionalismus. Nastupující tvůrčí generace chápala, že nevyhnutelným důsledkem zrychlujícího se tepu doby bude účelnost, kompatibilita, ekonomičnost, jednoduchost a přímočarost a také v nich okouzleně spatřila úplně novou estetiku. „Tvar sleduje funkci“, řekl americký architekt Henri Sullivan. „Ornament je zločin“, napsal v roce 1908 Adolf Loos, a tyto věty předznamenaly jako motto poválečný názor. První světová válka brzy na to pořádně zamíchala dosavadní tuhou společenskou hierarchií a po válce, na začátku 20. let se vynořila řada architektů s vyhrnutými rukávy a jasnou vizí, jak má vypadat architektura společnosti, která se hrdě a proklamativně označila za moderní. Trvalo to ale ještě pár let, než se prosadili. Byly to zejména tři skupiny, které položily základy a formovaly funkcionalismus: 1. Umělci v holandské skupině De Stijl (architekti Gerrit Rietveld, J.J.P. Oud, malíři Piet Mondrian, Van Doesburg aj.) se shodli těsně po válce na tom, že co je přímé, to je krásné a vytvořili jasnou a konstruktivní geometrickou řeč. Dodnes v Utrechtu najdete zřejmě první čistě funkcionalistický dům v Evropě. Byl to dům pro slečnu s úžasným jménem Truus Schroder–Schrader, která byla přítelkyní Gerrita Rietvelda a která spolu s ním dům navrhla, včetně vybavení nábytkem, v roce 1924. 2. V německém Dessau vznikla v roce 1919 designérská škola Bauhaus. Spíš než tradiční učiliště to byly experimentální dílny, permanentní mezinárodní workshop. Každý tamní student se napřed vyučil některému z řemesel - truhlářství, textilní techniky, atd. Studium sestávalo z důkladného poznávání materiálů a technik a škola se stala laboratoří, kde probíhal intenzivní tvarový výzkum. Jako pedagogové působili v Bauhausu významní umělci – Wassili Kandinski, Walter Gropius, Marcel Breuer, Paul Klee, Lászlo Moholy – Nagy, Teo Van Doesburg, Mies Van der Rohe, Oskar Schlemmer. Na Bauhausu přednášel i náš Karel Teige. Kdo trochu zná dějiny výtvarného umění, ví, že nejméně polovinu těchto jmen tvoří malíři a sochaři. Ředitel Bauhausu Walter Gropius nastoupil do funkce s vědomím, že kvalitní nábytková tvorba už není jen záležitostí bohaté menšiny. Že je třeba vyrábět tvarově dokonalé a funkční předměty pro co nejširší okruh spotřebitelů a že těžištěm výroby bude průmysl. Řemeslníci a umělci mají za úkol dojít společně k prototypu, který dovedou v dílně k naprosté dokonalosti. Bauhaus své žáky vedl ale i ke koncepčnímu myšlení a k základním úvahám, co vlastně má interiér a předměty každému člověku poskytovat – a to jednoduchý, kvalitní, nenákladný a funkční základ života a dalšího rozvíjení osvobozené a rovné lidské osobnosti. Jeho uvědomělý sociální postoj byl mnohdy spojován, stejně jako další umělecké směry v té době, s marxismem. Bauhaus nebyl ničím jiným než pouhou školou s několika desítkami pedagogů a studentů. Ale za krátkou dobu svého trvání (v roce 1932 bude jako „bolševický“ rozprášen nacistickým režimem a prázdná budova školy bude obsazena jednotkami SA) posunul vývoj tvorby nábytku do úplně nových poloh. Ačkoliv byla produkce Bauhausu nakonec velmi úspěšná, narážela jako všichni průkopníci něčeho nového v období 1919 – 1925 na nezájem a nepochopení široké veřejnosti. 3. Le Corbusier – vlastním jménem Charles Édouard Jeanneret (1887 – 1965), se narodil v protestantské frankofonní části Švýcarska. Po letech studijních cest po Evropě se v roce 1917 usadil v Paříži, kde se setkal s mnoha avantgardními umělci a s kubismem. V období 1920 – 25 se zabýval teorií i technologií architektury i designem, přednášel teorii architektury a designu, maloval obrazy a vydával časopis „L’Esprit Nouveau“, v překladu „nový duch“. Publikoval v něm veškeré nové dění a aktivity funkcionalismu rodícího se různě po Evropě i v Americe. V roce 1925 se konala v Paříži mezinárodní výstava moderního umění a řemesel a Le Corbusier, do té doby široké veřejnosti neznámý, pořádně šokoval pořadatele i návštěvníky pavilonem nazvaným L’Esprit Nouveau. Byl ukázkou čistě funkcionalistické architektury a ve svém nitru ukrýval modelový obytný interiér. V pavilonu Le Corbusier představil své již velmi vyhraněné názory – jednoduchost, úspornost, světlo, prostor. Ohlasy byly dvojího druhu – buď zamítavé a nesouhlasné anebo naprosto nadšené. Od roku 1925 byl tedy funkcionalismus nepřehlédnutelně na světě. Věděl o něm každý, mluvilo se o něm a vedly se o něm vášnivé diskuse. -Mgr. A. Šárka Sedláčková - autorka se zabývá návrhy interiérů