Omezit spotřebu

Dnes už tohle dávno nejsou jen pojmy ze slovníku nějakých alternativních blouznivců, nýbrž se hojně usídlily ve volebních projevech politiků, jejich tiskových konferencích, preambulích zákonů i vládních programech. Jedním z produktů dnešního myšlení je i pojem udržitelný rozvoj, respektive udržitelný dům. (Stavební zákon platný ještě před nedávnem brzy po svém vzniku přestal operovat s pojmem trvale udržitelný rozvoj a spokojil se pouze s udržitelným rozvojem.)

Sám pojem udržitelný rozvoj předpokládá, že se vzdáme části své spotřeby ve prospěch budoucích generací, jak to praktikoval Muammar Kaddáfí neblahé paměti omezováním těžby ropy v Libyi nebo Angela Merkelová dovozem českého písku, kamene, dřeva a kaolinu. U rodinného domku to zatím podle skvěle rozjetých návodů dřevařské lobby znamená, že si postavíme dřevostavbu, nikoli cihelný dům. V takovém domě doplněném o klimatizační jednotku, rekuperaci, tepelné čerpadlo a fotovoltaiku se pak budeme cítit velmi trendy. Chtěl bych se dnes na tuhle praxi trochu podívat, ale na začátek dovol, milý čtenáři, pár slov o krizi s koňským trusem z roku 1894. Čerpám z článku Stephena Davise publikovaného v měsíčníku Laissez Faire: ukazuje, jak málo umíme předvídat budoucnost a naše sebezáchovné činy se s odstupem mohou jevit až komicky a pošetile.

Koňská krize

Před koncem předminulého století žilo v New Yorku na sto tisíc koní, kteří denně vyprodukovali přes milion kilogramů trusu. Všude spousty much a rozježděných exkrementů, a to přes obrovskou snahu městské správy tu tisícovku nevábných tun někam uklidit a zpracovat. V roce 1898 se v New Yorku poprvé sešla mezinárodní konference urbanistického plánování, ale skončila už po třech dnech místo předpokládaných deseti: žádný z delegátů nedokázal nalézt řešení rostoucí krize městských koní. Čím více se města zvětšovala a bohatla, tím více koní v nich muselo fungovat. Čím více koní, tím více trusu. Stáje pro koně zabíraly čím dál větší část cenných městských ploch, čím dál více zemědělských pozemků v okolí měst neprodukovalo potraviny, ale seno pro koně. To se do města dostávalo – jak jinak – pomocí koňských povozů. Zdálo se, že městská civilizace je odsouzena ke stagnaci a zániku. Pánové jako Gottlieb Daimler či Henry Ford pak celou situaci vyřešili během několika krátkých let.

Zdroj: Youtube

Takových situací lidstvo zažilo mnoho, od paleolitu dodnes. Nedostatek kvalitního pazourku před 7 000 lety generoval vznik a rozvoj metalurgie. Před půlstoletím jsme velmi úzkostlivě šetřili mědí, abychom ji mohli používat pro výrobu telefonních kabelů. Optické kabely vše změnily. Ještě před sto čtyřiceti léty ropa na pozemku leckde v Texasu jen kazila jeho hodnotu. Dobytek chřadl, obilí tu moc pěstovat nešlo a smrad byl ukrutný. Co se stalo v závěru 19. století, víme všichni. Miloš Zeman rok před listopadovou revolucí v T-magazínu napsal, že se naše ekonomika bude rozvíjet kolem „kondenzačních jader“ slušovického typu. Naštěstí se tak nestalo.

Cesty do budoucnosti

Udržitelný rozvoj je dnes nejvíce spojován se získáváním energie jinými cestami než spalováním fosilních paliv. Fotovoltaické panely zaléhají naše střechy nevídaným tempem. Také tepelná čerpadla si náhle pobrukují v překvapivě mnoha garážích či technických místnostech. Kolorit české krajiny obohacují elegantní větrníky. Vodní elektrárny už dávno změnily údolí větších řek k nepoznání. Jenže to všechno stačit nemusí, jak v tomto čase s překvapením zjišťujeme. Kdo pochopil, proč energie (22 % naší výroby elektřiny vyvážíme) skokově podražily a kde jsou vlastně ty žáby na prameni, ten zaslouží státní cenu Koumák roku.

Galerie: podívejte se na zajímavé propojení dřevostavby a betonu:

Neztrácím však naději ve svobodné lidské myšlení. Davis v citovaném článku v Laissez Faire píše: „...lidé reagují na ekonomické podněty. V systému svobodné směny přijímají všechny možné signály, které je vedou k řešení existujících problémů. Proroci zkázy přicházejí se svými beznadějnými závěry, protože v jejich světě nikdo nedisponuje jakoukoli tvořivostí nebo nezávislostí myšlení – kromě nich samých, samozřejmě.“ Od poloviny 20. století vědci pracují na definitivním řešení energetických nároků lidstva, kterým se zdá být jaderná fúze (vlastně opak štěpení). Zatím to vypadá, že za třicet až padesát let by mohla být připojena do sítě první elektrárna na tomto principu. Ze země, respektive z lithia hojně se vyskytujícího v zemské kůře, se dá vyrobit tritium a z vody elektrolýzou deuterium, jež je zde k mání v takřka libovolném množství. Při jejich fúzi vznikne helium a neuvěřitelný energetický výkon. Přes značný počet zatím nevyřešených problémů a matoucích odhadů tu zůstávám optimistou.

„Naše ulice se začíná podobat té, kterou jsme si přávali mít. Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují svá sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vycházejí taková, jaká si je mít přávali.“ Ludvík Vaculík, Sekyra, 1966

Relativní přitažlivost dřevostaveb

Ale nejvyšší čas pospíšit konečně k našemu dnešnímu tématu, kterým je udržitelný rodinný dům. Úplně už neplatí stížnost L. Vaculíka z citátu na pomalost budování lidských sídlišť, ta dnes někdy bývá v rukou zkušeného developera, stavbyvedoucího a architekta až překotná. Současně velmi akcelerují změny ekonomické, materiálové, ekologické, estetické a další. „Suma vědomostí lidstva se během několika málo let zdvojnásobuje,“ napsal před časem Josef Zieleniec. Naše odhady o všech aspektech života včetně udržitelnosti čehokoli jsou proponovány v čím dál kratších časových úsecích, což ovšem neznamená, že změny v nových intervalech budou méně viditelné.

Slyšíme teď kupříkladu ze všech stran o energetických a všemožných dalších výhodách dřevostaveb, udržitelnost nevyjímaje. Já tu reklamní masáž přijímám s rozpaky: většina mých klientů přichází s přesvědčením, že pasivní dům je myslitelný pouze jako dřevostavba. Kdy se staly stavby z dřevěných hranolů a desek udržitelnějšími proti stavbám z cihel? Copak naše obyčejná lidská zkušenost – a to doslova od prehistorických dob – není přesně opačná? Dřevokazný hmyz, houby a plísně vyhynuly? A co oheň? Hoří lépe prkno, nebo cihla?

„Trvale udržitelný rozvoj je takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.“ zpráva Naše společná budoucnost, UN WCED, 1987

Jako hlavní výhody dřevostaveb, jimiž se u nás rozumějí většinou stavby z rámových panelů krytých deskami na bázi dřeva (nebo třeba cementu) a vsazovaných do dřevěné konstrukce z hranolů či fošen, se uvádí rychlost výstavby, snadná a ekologická likvidace a energetická úspornost minimalizující náklady na vytápění. Z těchto důvodů jsou dřevostavby jako udržitelný rodinný dům vyzdvihovány snad nejhlasitěji. Rychlost výstavby je díky praktickému vyloučení mokrých procesů (vlastní montáži ale předchází betonáž základové desky stejně jako u staveb z cihel) opravdu velká, dům se většinou vztyčí za pár dnů. Je ovšem na každém, bude-li právě toto pokládat za natolik významnou výhodu, a když už ano, myslím, že je to také výhoda poslední.

„Myslím si, a je to základní rys lidské rasy, že jsme sice pohodlní, ale rozhodně ne hloupí.“ Martin Schwarz, Udržitelně udržitelná udržitelnost

Ekologičnost likvidace dřevostavby (pokud nás zrovna tohle při stavění musí vůbec zajímat, neboť způsoby likvidace se pořád vyvíjejí a zdokonalují) je plně srovnatelná se stavbou z cihel. Její životnost je ovšem sotva poloviční či spíše ještě menší. Energetická náročnost a parametry vnitřního klimatu mohou být v obou případech zcela stejné. Co je však nejvíce zarážející a pro většinu stavebníků hodně překvapivé: dřevostavba vyjde podstatně dráž než dům z jiných materiálů. Jsou tedy tohle udržitelné či lépe řečeno udržováníhodné parametry?

Vizuální udržitelnost

Dnes se zhusta děje, že otázka udržitelnosti sklouzává výlučně do debaty o tepelně technických vlastnostech rodinného domu. Pro každého architekta k diskusi na tohle téma samozřejmě a rovnocenně přistupují otázky vlastního návrhu, a to jak z hlediska dispozičního a provozního, tak po stránce výtvarné.

Pokud

Pokud jde o výtvarnou podobu domu, jsem přesvědčen, že kritérium udržitelnosti nejlépe splňují domy bezozdobné, výrazově minimalistické, záměrně nenápadné. Dekor totiž stárne ze všech projevů stavební činnosti nejrychleji, okouká se, zevšední a časem snad i zprotiví.

A právě pokud jde o výtvarnou (či architektonickou) podobu domu, jsem přesvědčen, že kritérium udržitelnosti nejlépe splňují, ba spíše přímo podmiňují, domy bezozdobné, výrazově minimalistické, záměrně nenápadné.

Dekor totiž stárne ze všech projevů stavební činnosti nejrychleji, okouká se, zevšední a časem snad i zprotiví. Domy bez dekoru se u nás rozmohly za I. republiky blahé paměti, přesto u mnoha z nich na první pohled nepoznáte, zdali se datum jejich zrodu neocitá v kalendáři našich časů. A teď si představte, že by se ve 20. létech minulého století architektura vydala jinam a v dekoru měla pořád generálně své zalíbení. Po secesi, kubismu, rondokubismu a stylu à la Dušan Jurkovič by nastoupila třeba nějaká pseudosecese, neokubismus a JugendJurko. Vsadím se, že by takovou výdrž na výsluní jako moderní styl (jiný název pro funkcionalismus) neměly ani omylem.

Příště: Udržitelný design

Infobox

O AUTOROVI: Ing. arch. Jan Rampich, absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech.

Tento

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada č. 8/2023.

Zdroj: Dům & Zahrada, www.ais-atelier.cz