Žďárskými vrchy prochází křivolaká hranice Čech a Moravy, což atmosféru už tak malebné krajiny jenom umocňuje. Navíc tu působila světoznámá sklárna, jejíž historie ale trvala jen padesát let. „Šumavské a horácké sklárny v 19. století nedokázaly konkurovat severočeským, které se vytápěly uhlím. Navíc tu nevedla železnice,“ vysvětluje majitel a sběratel skla v jedné osobě. „Budovy, které ze skláren zůstaly, často dál fungovaly jako hájenky. A přesně takhle jsem si tu naši pamatoval z dětství, když jsem sem jezdil za strýcem – správcem lesů. Asi před dvanácti lety jsem se začal zajímat, zda by nebyla na prodej, a zrovna zbýval asi týden do veřejné dražby. Podařilo se mi hájenku za nevelký peníz získat – byla před rekonstrukcí a vypadala úplně jinak než dnes.“
Změna plánů
Majitel začal chystat záchrannou rekonstrukci střechy, když se mu nečekaně ozvali z archivu, že našli nákres původního stavu budovy. Sklárna totiž patřila k rychmburskému panství Thurn-Taxisů. K majitelově překvapení byla na papíře budova symetrická se zvonicí nad vchodem. Budova totiž stojí ve stráni a z lesa a vršku nad sklárnou do údolí stékala voda, takže část budovy se zřejmě kvůli vlhkosti zbourala. Majitel pochopil, že obnovit původní vzhled a přitom získat pohodlné současné bydlení si vyžaduje mnohem komplexnější přístup, a začal přemýšlet, jakého architekta by oslovil.
„Majitele zaujala naše rekonstrukce krajské knihovny v Pardubicích, kde bylo potřeba středověké budově dodat současnou funkčnost, tak si našel kontakt a ozval se nám,“ říká architekt Aleš Papp z ateliéru Cuboid architekti.
V části zrekonstruované budovy bude brzy otevřeno muzeum skla.
Záhy bylo jasné, co se umístí v kterých částech budovy, a mezi architekty a majitelem panovala shoda v tom, že chtějí zachovat co nejvíce původních prvků. „Byť jsme je mnohdy použili v jiném místě,“ dodává architekt. „Chtěl jsem, aby se respektovala dispozice původního obydlí a aby moderní prvky doplňovaly ty dochované ze 30. let 19. století, kdy sklárna vznikla,“ líčí majitel. „Rozměry či barvy moderních částí vycházejí z těch historických, jen se jim nesnaží podřídit zcela – tvar a funkce je současná,“ doplňuje zase architekt.
Preciznost si žádá čas
Jelikož majitel netlačil na rychlost, zato si přál důkladné a funkční provedení, používaly se staré stavební postupy a věnovala se dostatečná pozornost technickým komplikacím, protáhla se rekonstrukce na deset let. Nejdříve bylo nutné vyřešit zatékání a odklonit systémem trubek a drenáží vodu stékající z vršku, aby dům bezpečně obtékala a pokračovala dál po prázdné louce, kde dříve stály domky sklářů. Nemalé starosti působilo i podloží s vysokým obsahem radonu, kvůli němuž se muselo přízemí v celé ploše speciálně odizolovat pomocí vysoké provětrávané podlahy s protiradonovým izolantem. Vedle zdolání technických řešení architekti navrhli kompletní exteriér i interiér budovy včetně detailů a velkého množství vybavení na míru.
Dvě funkce přízemí
Přízemím obdélníkové budovy prochází chodba se schodištěm do podkroví, která je na jedné straně zakončená hlavním vstupem s původním kamenným portálem a na druhé doplněná moderními prosklenými dveřmi na zahradu. Chodba s kamennou dlažbou, krbem a masivní úložnou lavicí pomyslně odděluje soukromé bydlení od prostor muzea skla v místě bývalé sklárny. Jedním směrem z ní vedou dveře do majitelovy ložnice s koupelnou a šatnou a dveře do obývacího pokoje s výrazným zaobleným krbem umístěným v rohu. „Chtěl jsem, aby krb tvarem připomínal sklářskou pec. Naštěstí jsem potkal skvělého člověka Pavla Ryndu, bohužel již zesnulého prezidenta Cechu kamnářů ČR, a když jsem mu o své představě vyprávěl, řekl, že v tom nevidí problém, a pec postavil,“ vysvětluje majitel.
Z obývacího pokoje se prochází do nově postavené části budovy, která kopíruje půdorys dříve zbouraného konce. S obývacím pokojem sousedí směrem do zahrady kuchyně, z níž se dá jít do koupelny se saunou a také do chodby vedoucí do garáže, která se skrývá za úzkými tenkými okny v čelní straně domu. „Garáž jsme integrovali do objektu, abychom nemuseli jinde vymýšlet další budovu, navíc se z ní pohodlně prochází do obytné části. Protože se ale tento kus domu dostavoval podle původního plánu, z čelní strany jsme ho opatřili úzkými okny „střílnami“, jaké bývaly ve sklárnách – dovnitř přes ně není vidět, ale prochází jimi světlo,“ vypráví architekt.
Propojení skla a přírody
Na opačném konci přízemí se připravuje expozice sklářského muzea. Vchází se do ní dvoukřídlými vraty, za nimiž se v menší místnosti představí práce současných českých sklářských designérů. Prostor je koncipován jako multifunkční tak, aby se v něm mohly střídat krátkodobé výstavy a prezentovala se tu i historie sklárny. „Když se spolu s budovou objevila historie sklárny, dali jsme se do pátrání po dalších dokumentech. Kontaktovali jsme proto desítky muzeí a nashromáždili mnoho knih, až se podařilo dát dohromady ucelený příběh sklárny,“ líčí majitel.
Teprve v následující velké místnosti bude expozice především českého skla z 18. a 19. století ze sbírky majitele, v současnosti čítající více než tisíc kusů. Bude instalovaná ve vitrínách organických tvarů. „Sklo 19. století napodobovalo tvary i florálním dekorem přírodu kolem, proto jsme chtěli trochu flóry dostat do expozice,“ vysvětluje majitel.
Mezi expozicí skla a centrální chodbou přízemí se našlo ještě místo pro vinotéku, tedy místnost s posezením, která jako jediná v interiéru propojuje soukromou zónu a muzeum. Může proto sloužit k oběma účelům. Podobným způsobem se přestavělo i podkroví. V původní vestavbě s velkými okny nad centrální chodbou jsou pokoje pro hosty, koupelny k nim leží nad soukromou částí přízemí. V podkroví nad muzeem je připravená velká místnost – může sloužit například pro přednášky či jiné akce muzea s větším počtem účastníků.
Stranou pozornosti nezůstala ani zahrada pod domem. Aby i ona získala pojítko se sklem 19. století, přizval majitel zahradní firmu, která ji osázela původními druhy rostlin, jež skláře inspirovaly. „Celek působí přirozeně jako rozkvetlá louka a teď, když už zahrada vzrostla, se v ní pohybuje množství živočichů a hmyzu, což je velmi příjemné,“ uzavírá majitel.
Cuboid architekti
Cuboid architekti
Když v roce 2006 architekti Magdalena Pappová a Aleš Papp založili studio Cuboid architekti, měli za sebou již několik let spolupráce a řadu realizovaných projektů.
Spolu s ostatními kolegy pracují na všech typech staveb pro soukromé klienty, veřejné instituce, developery i města. Jako spolupracující architekti se podílejí na českých projektech ateliéru amerického architekta Richarda Meiera. Také se úspěšně účastní architektonických soutěží – mimo jiné vyhráli soutěž na městskou sportovní halu v Kuřimi, zástavbu velké obytné čtvrti v centru Jičína či autobusové nádraží v Kladně. www.cuboid.cz
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
- Architekt a projektant: Aleš Papp, Magdalena Pappová, Cuboid architekti
- Spolupráce: Ondřej Zavřel, Filip Kándl
- Stavbyvedoucí a stavební práce: Drahomír Stejskal
- Tesařské a truhlářské práce: Leoš Lossmann, Renova
- Zakázkový nábytek: Truhlářství Ladislav Wetter
- Návrh zahrady: Atelier Partero
- Realizace zahrady: lukaluka.cz
- Zastavěná plocha: 427 m2
- Obvodová konstrukce: kamenné zdivo, cihly
- Fasáda: hladký štuk
- Střecha: eternitové šablony
- Okna: dřevěná špaletová, Truhlářství Ladislav Wetter
- Vnitřní dveře: restaurované; nové z dřevěného masivu
- Podlahy: zčásti původní kamenná dlažba; dřevěná těžká plovoucí
- Vytápění: tepelné čerpadlo, geotermální vrty, podlahové rozvody, krby a krbová kamna
