Spotřebovaná voda se většinou vede vysoce pevnými KG trubkami, které se ukládají do základů a do země. V samotné stavbě odpadní vody odcházejí pomocí HT trubek, které se stejně jako oranžové KG spojují pomocí rozšířeného hrdla a spoj je utěsněný gumovým těsnicím kroužkem. Systém odpadního potrubí potřebuje při konstrukci celý systém revizních šachet, aby se dal kontrolovat a opravovat.

Instalace svorného systému pro vícevrstvé trubky:

Zdroj: Youtube

Součástí odpadních rozvodů může být i rekuperace. Jde o docela zajímavou, ačkoli dost drahou možnost, jak snížit energetickou náročnost přípravy teplé vody. Princip tkví v tom, že do sprchy proudí voda o teplotě přibližně 50 °C. Tam se mísí se studenou a odchází odpadním potrubím o teplotě asi 38 °C. Tuto teplou vodu lze pod vaničkou nebo pod podlahou prohnat tepelným výměníkem. Do něj vstupuje z druhé strany voda o 10 °C. Ve výměníku se od odpadní vody ohřeje na 24 °C a putuje zpátky do bojleru (zásobníku vody). Nemusí se tak ohřívat 14 °C tepelného spádu, což znamená, že každý stupeň jednoho kilogramu vody ušetří 4,18 kJ tepla.

Splašková voda, která už nemá v domě využití, se odvádí do sběrného odpadního potrubí a dále do kanalizace, nebo do vlastní domácí čistírny odpadních vod. Může se vlévat také do jímky a septiku, ale tyto možnosti se kvůli legislativě čím dál víc zužují. Připojení ke kanalizaci také řídí pravidla, jimiž disponují jednotliví správci této sítě. Nelze tedy jednoznačně určit, s čím kde počítat. Liší se ceny za přípojku, za samotné připojení, za rozkopání veřejných komunikací apod.

Pod tlakem

Dům připojený na vodovodní řad má prakticky vždy tlak vody zaručen. Ovšem existují výjimky – například když budova stojí na kopci, tlak může být příliš nízký. Po dohodě se správcem vodovodní sítě je proto možné se k síti připojit přes speciální systém zvyšování tlaku.

Lingvistické okénko

Vodovodní řad (s krátkým a, odvozené od slova řada) označuje potrubí dopravující vodu na místo, odkud se odebírá do jednotlivých budov (přípojek). Opakem je kanalizační řad, tedy stoka. Vodovodní řád (s dlouhým a, ve smyslu pořádek) v terminologii vodovodů neexistuje, maximálně by to mohl být třeba dokument o tom, jak mají jednotliví členové domácnosti nakládat s vodou. Nebo by se tak dalo označit vyznamenání pro nejlepšího dodavatele vody.

Není-li ale dům napojený na vodovod, musí přijít ke slovu domácí čerpadlo či vodárna – přestože samostatné čerpadlo umístěné hluboko ve vrtu už pomáhá dostat vodu na povrch. Ve výsledku pravděpodobně půjde o soustavu domácí vodárny s tlakovou nádobou v technické místnosti, aby vytvářela tlak v rozvodech domu. Jsou i čerpadla s podtlakovým systémem, kdy otevření kohoutku automaticky sepne čerpadlo, a to tlačí vodu do systému přímo, ale pro nestabilitu tlaku je to řešení vhodné spíš pro zavlažování zahrady než pro dům.

Co má domácí vodárna splňovat, popisuje Martin Křapa, obchodní ředitel společnosti Pumpa: „Na začátku je potřeba vybrat typ vodárny. Pokud je výška mezi sáním a hladinou vody menší než 8 metrů (včetně ztrát v ležaté části sacího potrubí), volíte vodárnu s povrchovým čerpadlem, v samotné studni je pak umístěn sací koš se zpětnou klapkou a případně ochrana před suchoběhem. V opačném případě dejte přednost vodárně s ponorným čerpadlem umístěným ve studni nebo vrtu. Ponorné čerpadlo lze použít téměř vždy. Je sice dražší, ale má určité výhody. Celý komplet domácí vodárny se skládá z čerpadla, tlakové nádoby s manometrem a tlakovým spínačem nainstalovaným na tzv. pěticestné armatuře. Při poklesu tlaku v soustavě pod nastavený zapínací tlak (např. otevřením kohoutku) tlakový spínač automaticky sepne čerpadlo a vypne jej při dosažení nastaveného vypínacího tlaku. Tlaková nádoba (nejčastěji v objemu 60–80 l) zabraňuje častému spínání čerpadla, při výběru se řiďte především objemem vody, který se v domácnosti spotřebuje. Výkon domácí vodárny určuje vždy výkon čerpadla a tlaková nádoba na něj nemá vliv.“

Tohle ale není jediná možnost dopravy vody do domu. Všechny ostatní jsme probrali v článku s názornými schématy zde:

Aby zůstala teplá

Když už je voda doma, měla by se ohřát a využít. Ohřev vody pro topení nebo sprchování je rozsáhlé téma na jiný článek, nyní jde o to, že energii pracně vloženou do vody je třeba chránit. Každá trubka s teplou vodou by měla být pečlivě zaizolovaná včetně kolen. Jenže ani to nestačí. Například v topení musí voda neustále cirkulovat, ale také v rozvodech TUV je lepší, když se teplá voda jednou za čas protočí, aby se ve sprše několik minut nečekalo, než odteče vychladlá voda. K tomu se používá takzvané oběhové čerpadlo.

Jako u každého technického zařízení, které se pořizuje na delší dobu, se musí promyslet, jaké má mít vlastnosti a parametry. Pokud má být součástí zcela nového systému, pomůže s výběrem správného modelu projektová dokumentace. Jestliže se nahrazuje staré čerpadlo, které před poruchou fungovalo dobře, bude stačit nahradit ho novým se stejnými parametry. Vzhledem k platné legislativě to bude čerpadlo s integrovanou regulací otáček, která je důležitá pro vysokou účinnost a úspornost systému. „S dalšími parametry, jako je například vestavěná délka čerpadla pro montáž, rozměr závitu a průměr potrubí, dopravní výška nebo průtok, by měli pomoci profesionální prodejci,“ říká Martin Křapa.

Ve starších otopných systémech se stále nachází hodně standardních čerpadel starších typů, tzv. třírychlostních. Vyznačují se vysokou spotřebou elektrické energie s třístupňovým konstantním nastavením čerpadel. V současné době již tyto produkty nedodržují tzv. ErP směrnici (směrnice EU o energeticky významných výrobcích často označovaná jako Ekodesign). Místo nich se prodávají elektronicky řízená čerpadla regulující otáčky, která pracují s maximální účinností a v optimálním režimu, díky čemuž ušetří až 80 % elektrické energie oproti čerpadlům staršího typu.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada 1/23.