Nekonečná hostina v uličkách, na náměstích, v pasážích i unikátních „jídelních centrech“ – takový je první dojem z atmosféry tohoto městského státu, kde lze za dostupnou cenu ochutnat nejlepší čínské, indonéské, indické, malajské, vietnamské, thajské i barmské speciality připravené kuchaři ze všech těchto zemí. Hospůdky, jídelny i venkovní zahrádky před stánky jsou zároveň po celý den až pozdě do noci místem setkávání všech generací.

Na kus řeči

„Singapurské hodování je nesmírně příjemná záležitost, jejíž význam výrazně přesahuje oblast gastronomie. Nejraději chodím za jednou indickou stařenkou, která vaří přesně podle mého gusta, a ještě si pokaždé krásně popovídáme a zasmějeme se. Je to taková moje zdejší babička,“ říká Jan Mrázek, Čech původem z Prahy, který je profesorem Singapurské národní univerzity a autorem desítek vědeckých publikací o kultuře jihovýchodní Asie. U pouličních kuchařů jsou podle něj k dostání ta vůbec nejlepší asijská jídla, protože do nejbohatšího státu v širokém okolí to nejuznávanější kuchaře logicky táhne. Značnou část pouliční gastronomické kultury vytvářejí také potomci někdejších přistěhovalců.

„My tomu říkáme, že si jdeme sednout na kus řeči s místními strýci a tetami. Pro mé studenty je to něco jako studijní praxe. Zadávám jim třeba, ať s místními kuchaři z různých kultur pořizují rozhovory, a při jejich rozboru společně zkoumáme, jak funguje zdejší multikulturní společnost,“ vysvětluje Jan Mrázek.

Z českého pohledu je také zajímavá obliba piva, které se tu při konzumaci převážně pikantních pokrmů pije ve velkém.

Chcete si vybrat? Není nic snažšího Chcete si vybrat? Není nic snazšího Autor: Shutterstock

Komunitní jídelny

Sláva singapurské pouliční kuchyně se datuje od počátku 19. století, kdy do bohatého přístavního města začali proudit přistěhovalci. Mnozí z nich se živili tím, že prodávali na ulicích tradiční pokrmy zemí, odkud přišli. Nejdříve jen z upravených vozíků, později ze stánků. Postupně pro ně místní vláda začala zřizovat speciální „jídelní centra“ s lepšími hygienickými podmínkami. V jednom takovém zařízení mohou být až desítky malých kuchyní s kuchaři různých národností, uprostřed je pak velká plocha se stoly. „U nich se setkávají lidé bez ohledu na etnický původ i náboženství. Právě schopnost vycházet spolu, a ještě se u toho dobře najíst je snad nejtypičtějším rysem zdejšího životního stylu,“ shrnuje v dokumentárním filmu Pouliční kultura Singapuru profesorka sociálních věd Lily Kongová a upozorňuje na to, že kromě gastronomie centra nabízejí i pestrou paletu kulturních akcí jako koncerty, divadelní představení nebo promítání filmů. Lidé si do nich chodí i jen tak posedět, zahrát šachy nebo kostky, aby nebyli doma sami.

Jako od babičky

„Zákazníci jsou jako moji dobří přátelé – většinou k nám chodí už od dětství, a když potom založí rodinu, berou s sebou i děti. Přijdou i dvakrát nebo třikrát denně, takže se docela dobře známe. Jako pouliční kuchařka jen neprodávám jídlo, ale dělím se s ostatními o svoje každodenní zážitky i kulturní tradice,“ říká kuchařka u stánku s indickými specialitami Amaira Singhová, která je dcerou třetí generace přistěhovalců do Singapuru. „Všechno jsem se naučila vařit od babičky a od rodičů, protože k tomu, aby bylo jídlo doopravdy takové, jak ho uměli připravovat naši předkové, je třeba hodně let praxe. To se nedá naučit ve škole nebo v kurzu vaření, to vám musí přejít do krve,“ pokračuje pětapadesátiletá žena. Do jednoho kurzu ale podle svých slov navzdory svému věku nastoupila a úspěšně jej dokončila. „Máme velké štěstí, že pouliční kulturu společnost podporuje, protože cítí, že by bez ní nemohla žít. V kurzu pořádaném nevládní organizací na podporu různosti gastronomie jsem bezplatně získala základy účetnictví a obchodního práva. Moc mi to pomohlo, ulehčilo práci a ušetřilo peníze,“ usmívá se.

Pálivý krab Pálivý krab Autor: Shutterstock

Virová pandemie, která zasáhla ostrovní stát na jaře, je v této době už pod kontrolou. „Tady je pod kontrolou úplně všechno, dokonce i my, co tu žijeme. Díky tomu tu ale už dlouho nebyly až na pár výjimek evidovány téměř žádné případy místního šíření koronaviru. Všichni lidé, kteří přiletí odjinud, musí na 14 dní do přísné karantény,“ konstatuje profesor Mrázek. Přesto se tu musí nosit roušky a setkávání je omezeno počtem pěti lidí. Místní obyvatelé jsou v tomto směru ve srovnání s Evropany až neskutečně disciplinovaní – i proto, že za porušení pravidel hrozí velké pokuty a tresty.

„Jsme tady v podstatě zavřeni na ostrově, můžeme tak akorát do džungle za opicemi. Jediné místo, kde pulsuje život, jsou právě pouliční jídelny. Sice se zvětšily vzdálenosti mezi stoly, ale kdo jí a pije, roušku mít nemusí,“ dodává Jan Mrázek.

Autor: Týdeník Květy / Ondřej Mrázek