Architekt Karel Řepa (1895–1963) patří v splendidním řečišti domácí architektury první poloviny 20. století mezi generaci tvůrců, kteří „studovali klasicismus, aby později praktikovali modernismus“ (Andrew Herscher). Po skončení první světové války navázal talentovaný kreslíř na přerušené studium na průmyslové stavební škole a hned poté byl v roce 1919 přijat do architektonické speciálky Josipa Plečnika na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Z pěti desítek studentů, kteří Plečnikův ateliér navštěvovali, následoval po roce 1921 jediný Řepa geniálního Slovince do Lublaně, kde svá studia završil.

DALŠÍ SLAVNÉ DOMY:

Po svém návratu z Balkánu do Čech nejprve spolupracoval s architektem Františkem Krásným, aby se v půli dvacátých let natrvalo usadil v Pardubicích, kde se oženil a vydal se na dráhu samostatného projektanta. Mezi první Řepovy pardubické realizace patřily dva sousedící rodinné domy (čp. 655 a 814), postavené v letech 1925–1927 v klidném zákoutí města na břehu Matičního jezera. Obě stavby, jež jsou vydařenými příklady prvorepublikových středostavovských příbytků, používají neokázalou architektonickou rétoriku: hřmotné jednopatrové korpusy kryjí sedlové a valbové střechy s přetaženými krempami, na fasádách se střídají kombinace omítkových ploch se spárovaným režným zdivem, kompaktní figury domů se navenek otevírají nezastřešenými balkony.

Domovní vstup je situován na pravém boku domu v krytém, po straně obloukem otevřeným zádveřím s vchodem zdobeným geometrickým obrazcem z kovaných mříží. Z hlavního průčelí vybíhá středová hranolová hmota se zajímavě řešeným okenním rytmem: slepou stěnu přízemí prokrajují jen nárožní, pravoúhle zalomená okna, v úrovni I. patra prolamuje režné opláštění hustší takt okenních otvorů. Souzvuk šedavé omítky s vlídně hřejivou cihelnou červení doplňuje tmavě zelená barva velkolistého psího vína, které uliční frontu domu po desetiletí obrůstá. Ustouplé jihovýchodní nároží domu je měkce zaobleno a vynáší terasu v patře. Malebný obrys terasy lemuje zídka s perforovaným parapetem vynášeným dvojicemi válcových terakotových pilířků (otvory zábradlí původně vyplňovaly květinové truhlíky).

V intervalech mezi okny jsou na zbylých průčelích domu přikotveny laťové konstrukce na ozdobnou zeleň. Utilitárně pojednanou zahradní tvář vilky zdobí střešní, asymetricky položený polygonální vikýřek s dřevěným pláštěm. Nevšední, a pro oko nepoučeného chodce lehce iritující prvek představuje kombinace hráškově zelené a bílé barvy uplatněná na okenních rámech. Obdobně jako růžový akord dominující dveřním křídlům hlavního vchodu ji určil nedávný restaurátorský průzkum původní barevnosti domu. Epicentrum vily tvoří halová chodba s navazujícím dvoukřídlým schodištěm, masiv, jehož střední zdi přechází v dřevěné trámkové zábradlí s květníkem. Náplň parteru vytvářely obytné místnosti pokoje a salonu, zakončeného zúženým arkýřkem pod terasou, a provozní zóna s kuchyní (s původním sporákem) a umývárnou, orientovanými do zahrady. Dispoziční členění podkrovního patra bylo obdobné: z předsíně, pravoúhle zalomené do chodbičky vedoucí k balkonu, se vstupovalo do pokojů v čelním rizalitu a v západní mansardě, komory a skrovného útulku pro služebnou.

Líbezný dům, navržený architektem Řepou v srpnu 1925 pro pardubického stavitele Viktora Kříže, si v roce 1929 zakoupili Karel a Marie Piklovi, majitelé realit v Pardubicích. V roce 1937 vilka přešla do vlastnictví Marie Křečkové a spřízněných manželů Mikoláškových, kteří zahradní okolí domu zkultivovali květinovou i stromovou výsadbou a jejichž dcera Eva dům obývala až do své smrti v roce 2007. Současní majitelé vily nechali v loňském roce provést v interiérech restaurátorské průzkumy ke zjištění původního barevného řešení místností. Jejich výsledky byly víc než překvapivé: zatímco v užitkových prostorách stěny pokrývaly béžové a šedé tóny, obytné a komunikační místnosti prozařovaly syté barevné odstíny červené, modré, zelené a žluté barvy, které korespondovaly s pestře vzorovanými koberci i dochovaným kvalitním mobiliářem (svítidla aj.).

Nejpůsobivěji byl pojednán úzký nástupní koridor za hlavními dveřmi s živým refrénem světle modrých, okrových a zelinkavých linek s širšími červenými pruhy a schodiště, kde béžově-rumělkovou vertikální skladbu i blankytný strop člení hustá vertikální šrafura bílých linií se stylizovaným stromečkovým motivem. Decentní kompozici schodiště navrhl, jak se lze odůvodněně domnívat, vynikající pardubický art decový grafik Josef Salavec (1899–1988), jenž s architektem Řepou od poloviny dvacátých let vícekrát spolupracoval.

Křížova vila je od února roku 2007 chráněna jako kulturní památka. Citlivá a se zájmem o genius loci domu vedená revitalizace objektu by se mohla stát vzorem pro majitele dalších architektonicky zajímavých a s velkou mírou intaktnosti dochovaných meziválečných rodinných domů. /PP

Převzato z knihy Pardubického kraje vydané agenturou Foibos (kráceno). Více na www.slavnevily.cz.