Musím se hned zpočátku přiznat, že slovíčko „udržitelný“ příliš v lásce nemám. Co to vlastně znamená, že je něco udržitelné? Levicoví antiglobalizátoři a český stavební zákon hovoří o udržitelném rozvoji, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své. Před měsícem jsme si ale na příkladu koňskými koblihami ucpaného New Yorku ukázali, jak pošetilá může být naše predikce budoucích potřeb.
Udržitelné může být leccos: slýcháme teď často například o udržitelné frontové linii u Bachmutu (nebo kde), udržitelné funkci ve vládě nebo udržitelné remíze ve fotbalovém utkání pět minut před koncem. Ale rarášek ve mně se ptá: co je na udržitelnosti čehokoli vlastně potřebného, žádoucího, krásného nebo dokonce trvalého, vy bláhoví?! Mám-li vůbec chtít něco udržet, nutně musím vycházet z premisy povážlivě pesimistické, totiž že budoucí bude ve všech ohledech horší než současné.
Existují rodinné domy velké i malé. Stavební zákon dnes sám o sobě velikost domu, respektive počet místností v něm neomezuje
„Architektu je zůstaveno, aby vycházeje z minima, bystře odhadl, čeho je nad to třeba pro zvýšení pohodlí, výtvarnické hodnoty a tudíž i psychologického účinku.“ Otakar Novotný, O architektuře
Někomu to snad může připomenout postoje autentického politického konzervatismu, protože ten také nabádá: „Neměň to, co funguje.“ Ovšem jedním dechem k tomu přidává: „Je-li změna nutná, vykonej ji bez odkladu a energicky, avšak předtím jsi povinen prozkoumat všechny dosavadní způsoby řešení daného problému.“ PhDr. Zdeněk Troup, Deset zásad konzervatismu
„Když si Lucullus prohlédl v Pompeiově domě skvělé lodžie a rozlehlé a světlé sály, řekl: Určitě výtečné na léto, ale co si tu počneš v zimě? Pompeius mu však správně odpověděl: Copak si myslíš, že jsem hloupější než ti ptáci, kteří táhnou na zimu do jiných domovů?“ Francis Bacon, Eseje, O stavbách
Pro lepší budoucnost
Udržitelný design je zajisté design především přiměřený. Takový, který bude vyjadřovat dobové ideály architektury, to znamená dnes především funkčnost a ... (sem si přidejte, cokoli pokládáte za potřebné), a snad i ideologii vlastní budovy rodinného domu (sociální usmíření, bezozdobnost, příklon k individualismu, nebo naopak kolektivismu, vypínavost kontra skromnost výrazu, transparentnost kontra uzavřenost, či dokonce tajemnost…). Takový, který bude architektem uchopen a stvořen s potřebnou přesvědčivostí a nezpochybnitelnou výstižností. Ale ovšem i takový, který bude veřejností obecně přijat.
Jaké jsou tedy předpoklady návrhu, jednotlivé části jeho designu, jež ho činí udržitelným, tedy dlouhodobě či dlouhodoběji používaným? Pro přehlednost si je rozdělme do tří šuplíků: funkčního, estetického a environmentálního. Napadá vás ještě nějaký další šuplík? Mě ne, ať se snažím sebevíc…
„Opět bylo páterovi vystoupiti na vysoký práh a sestoupiti do velmi nízké a dlouhé jizby, skorem tak šeré jako síňka, třebaže do roubené stěny zasazeno ze dvou stran po páru malých, špinavých okének... V jizbě byl těžký, nezdravý vzduch; zaprášená okna dávno asi nebyla zotvírána a po nich lezla hejna much, jež zanedlouho počala i hosta obletovati a znepokojovati.“ Teréza Nováková, Děti čistého živého
Blízkost velikostí
Prvním funkčním předpokladem udržitelného designu rodinného domu je jeho optimální velikost vztažená k aktuálním potřebám obyvatel. Samozřejmě existují domy malé i velké a v nich malé a velké pokoje. V časech reálného husákovsko-jakešovského socialismu stavební zákon z roku 1976 omezoval počet obytných místností v rodinném domě, rovnostářství bylo (pseudo)ideálem doby. Nepletu-li se příliš, tento paragraf jsme si ze zákona vymazali ještě v časech velebného sametu; svobodu stavět si (skoro) cokoli a (takřka) kdekoli jsme pokládali za nezpochybnitelnou.
Přes určitou naddimenzovanost většiny devadesátkové produkce (byvší socialističtí zelináři, řezníci, funkcionáři a veksláci museli přece své zisky z dlouhotrvající šedé ekonomiky nějak uplatnit a podnikatelské baroko jejich vkusu i záměrům odpovídalo téměř dokonale) se odvažuji tvrdit, že například manželská ložnice v dnešním malém bungalovu se svou plošnou výměrou od ložnice v domě nepoměrně větším zase tolik neliší. Ze 16 či 18 m² je třeba 22 či 25 m², nanejvýš 30 m², větší ložnici jsem ve své praxi projektoval jen velmi zřídka. Většinou by se taková ložnice pokládala za příliš velkou s tím, že z přílišné rozměrnosti vyplývá těžko překonatelná neútulnost a neintimita.
Nijak přitom nekomentuji fakt, že i opravdu majetní klienti požadují většinou raději více ložnic „přiměřené“ velikosti, tedy do 25 m², než jednu třeba sedmdesátimetrovou. A stejně či velmi podobně to dopadá s ostatními místnostmi v domě. Výjimečný návrh místnosti, buď příliš plošně zbytnělé, jako třicetimetrová toaleta Saddáma Husajna neblahé paměti v jeho tikrítském paláci, nebo naopak podměrečné, jako toaleta v dálkovém autobuse společnosti Kadibus, spol. s r. o., nepředstavuje tedy design zrovna dvakrát udržitelný.
K funkčním předpokladům udržitelného designu dlužno počítat i správný provozní návrh domu
Avšak, jak to vidím já, domy za 5 milionů se od těch za 25 milionů liší spíše vybavením a množstvím místností než plošnou výměrou. Sociální rovnostáři všech odstínů a druhů soustavně svými kecy o ježdění v rolls-royce a koupelích v šampaňském (pro nespravedlivou, mamonářskou a zlodějskou buržoazii standardní způsob dopravy a osobní hygieny) podrývají sociální smír a nekonfrontační fungování naší země s usilovností často překvapivou.
Takto však přicházejí přirozeným (a tedy i nejsnáze udržitelným) lidským chováním o slušně vyzbrojený útočný dron: ne každý zkrátka touží po velkém domě s několika bazény a akváriem s mimozemšťany. Ne u každého, ne vždycky a ne nutně rozhodují peníze.
Funkční provoz
K funkčním předpokladům udržitelného designu dlužno počítat samozřejmě i správný provozní návrh domu. Jsem moc rád (a už jsme o tom na stránkách našeho časopisu několikrát hovořili), že se u nás po zatím poslední revoluci ustálily zvláště tři kánony vnitřní dispozice rodinného domu: kontinuální obytný prostor (raději mu říkám rodinný pokoj) namísto dřívější obvyklé trojkombinace kuchyně + jídelna + obývací, tedy televizní pokoj, za druhé přímé spojení interiéru domu se zahradou prakticky v jedné výškové úrovni vyjádřené i většími prosklenými plochami ve fasádě, a za třetí úplné (pravděpodobně) vyhynutí onoho zločinného bujení dříve takřka běžných dispozic rodinných domů, totiž průchozích obytných pokojů zdůvodňovaných tím, že to jinak nešlo. Vedle vstupu do struktur rozvinutého západního světa, skokového vylepšení pytlíkových polévek a (pořád ještě jakés takés) svobody v tom spatřuji největší přínos polistopadového vývoje u nás.
Na hranici mezi funkčností a estetickou složkou stavebního díla leží pak oblast ergonomie, tedy vztahu lidského těla a jeho ustrojení, proporcí, hybnosti či fyziologických vlastností k hmotnému prostředí rodinného domu. Ergonomie zkoumá vztah člověk–stroj a řeší třeba tvar vrtačky tak, aby nejen vrtala, ale dala se i dobře uchopit lidskou rukou. Říkám si, co se asi stane, až vztah člověk–stroj nahradí vztah umělá inteligence–stroj… Nová ergonomie tak bude mít i zcela nový vztah, z čehož člověka dnes nutně obchází hrůza. Už to nebude vztah bipolární, ale vznikne nám tu cosi jako manželský trojúhelník: člověk – umělá inteligence – stroj. Joj!
Pocit z bydlení
Ale vraťme se do přítomnosti. Tvar schodišťového madla, tvar okenních oliv a dveřních klik, křivky záchodového prkénka, výška kuchyňské linky a její uspořádání, vztah umyvadla, zrcadla a okna, formování schodiště, výška a šířka jeho stupňů a také jejich povrch, vzdálenost sedací soupravy od televize, rozměry postele, kvalita matrace – to všechno a mnoho dalších jsou fenomény, které mohou někdy překvapivě výrazným způsobem ovlivnit pocit dobrého, nebo naopak špatného bydlení. Vedou už více než dvě stě let k průmyslové standardizaci, která má kromě mnoha jiných i tu výhodu, že nás jistým způsobem uklidňuje.
Bezprostředně po sametové revoluci jsme svobodu postavit si (skoro) cokoli (takřka) kdekoli pokládali za (víceméně) nezpochybnitelnou.
Estetik Dušan Šindelář o tom ve své knize Tržiště estetiky v roce 1969 napsal: „Většina spotřebního zboží a prostředků bydlení má standardní tvar, který je určen úkonům univerzálním, natolik obecným a mechanickým, že je není třeba zdůrazňovat, naopak je jim třeba dát obecnou formu. Ví-li člověk, že druzí používají pro běžné funkce stejných předmětů jako on, má jistotu, že není klamán... Kolektivní podvědomí je standardem stále konejšeno a jeho pravda potvrzována.“
A právě tohle je správná cesta k udržitelnému designu: přes tvarový a funkční standard.
O AUTOROVI: Ing. arch. Jan Rampich, absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech.
Příště: Předpoklady udržitelného standardu
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada č. 9/2023.
Zdroj: Dům & Zahrada, www.ais-atelier.cz