Vzhledem k tomu, že současný právní systém není úplně kompletní, nejsou tedy jednotlivé právní normy mezi sebou vždycky kompatibilní. S připojením k Evropské unii se jistě tyto právní normy dočkají podstatných změn. Prozatím je nutné se před stavbou domu seznámit se všemi aktuálními právními předpisy týkající se stavby. Nejprve bychom se měli důkladně seznámit se stavebním zákonem – přesněji zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánováním a stavebním řádu, se změnami a doplněními provedenými zákonem č. 103/1990 Sb., zákonem č. 425/1990 Sb., zákonem č. 262/1992 Sb., zákonem č. 43/1994 Sb., zákonem č. 19/1997 Sb. A zákonem č. 83/1998 Sb. – upravuje základní požadavky na územní plán, projektování i provádění staveb. Tento zákon je pak rozpracován v několika vyhláškách, kde jsou stanoveny přesné požadavky na plánování, projektování i realizaci. Mimo celorepublikově platné vyhlášky (např. 83/1976 Sb., v úplném znění, 84/1976 Sb., v úplném znění, 85/ 1976 Sb., v úplném znění, 244/1992 Sb., úplném znění nebo 174/1994 Sb., v úplném znění) platí i vyhlášky místních úřadů, které mohou požadavky upřesnit. Úplně samostatnou kapitolu tvoří v tomto směru Praha, kde platí vyhláška dodávající proti stavebnímu zákonu mnoho zpřesnění a zpřísnění. Například požaduje u některých bytů vyšší světlou výšku, než stanoví obecné přepisy nebo určuje, že stavebník domu musí na vlastním pozemku zajistit jedno garážové stání a jedno parkovací místo. Další související právní normou se stavbou a nejen s ní je obchodní a občanský zákoník. Neboť při uzavírání smluv je nejprve třeba stanovit, podle kterého práva – tedy podle kterého zákoníku v rámci České republiky se budou smluvní strany řídit. To záleží na vůli smluvních stran. Nedohodnou-li se jinak, platí, že obchodní zákoník určuje smluvní vztahy mezi dvěma podnikatelskými subjekty, například mezi firmou a fyzickou osobou, a občanský zákoník upravuje smluvní vztahy mezi soukromými osobami a mezi soukromou osobou a osobou fyzickou (podnikatelem nebo firmou). Náplní těchto zákonů je, aby občan, který má poměrně malé právní vědomí, byl chráněn před zvůlí podnikatelů, aby se lépe orientoval. Naproti tomu dva podnikatelské subjekty mohou uzavřít smlouvu podle své svobodné vůle a je pouze na nich, jaké podmínky si ve smlouvě vymíní. Z toho důvodu jsou v občanském zákoníku na rozdíl od zákoníku obchodního určena poměrně jasná pravidla smluvních vztahů, záruk i oprávněných požadavků. Pokud se podle něj smlouva uzavírá, má občan jistotu, že se bude postupovat podle obvyklých pravidel. Například záruka na stavební dílo je podle druhu osmnáctiměsíční až tříletá. Smlouva uzavřená podle občanského zákoníku mu však nedává možnost se od některých taxativně vymezených pravidel odchýlit, a tak může být někdy i pro soukromou osobu, která uzavírá smlouvu o dílo s podnikatelským subjektem, výhodné uzavřít ji podle zákoníku obchodního. To se týká například náhrad za způsobenou škodu, penále z prodlení a podobně. Poslední související normou je ČSN, která upřesňuje a doporučuje vhodné parametry. Více o ČSN v článku ČESKÁ STÁTNÍ NORMA V SOUČASNOSTI.