Zelené střechy nejsou novinkou moderního stavebnictví, nejstarší známé jsou vlastně již Visuté zahrady Semiramidiny z 8. století před naším letopočtem. Dnes neslouží jen k okrase, mají mnoho praktických funkcí – nahradí plnohodnotně klasickou střešní krytinu, současně jsou i estetickým a ekologickým prvkem.
Zelené střechy napříč staletími
Ve starověkém Římě byly zelené střechy běžnou součástí sídel patriciů, ovšem jejich předobrazem nemusí být pouze jakési slunné zahrady ve Středomoří. Vegetační porosty kryjí tradičně i střechy ve Skandinávii, zde jde ale spíše o střechy tvořené z drnů, zajištěné proti sesutí a současně dokonale odvodněné.
Zelená střecha
První české zelené střechy se datují od poloviny 19. století, například v Lipníku nad Bečvou nebo na zámku Konopiště. Do moderní architektury vstoupily nejdříve v městských aglomeracích, kde byly primárně považovány za vhodný způsob rozšíření zelených ploch, a tedy zlepšení životních podmínek obyvatel, neboť zvyšují obsah kyslíku v oblasti, snižují prašnost a hlučnost prostředí a zadržují vodu, která by se jinak rychle odpařila či odtekla bez užitku do kanalizace. V současnosti se mohou běžně uplatnit i na rodinných domech, závisí pouze na stavebníkovi, zda se pro takový typ střechy rozhodne. Vždy je ale třeba pro tento případ staticky posoudit konstrukci střechy.
Extenzivní, nebo intenzivní střechy
Pokud se rozhodneme použít zelenou střechu na rodinném domě, zvolíme obvykle typ extenzivní, to znamená bez údržby či s pouze velmi malou nutností péče. Předností tohoto druhu vegetační střechy je relativně nízká hmotnost a malé požadavky na konstrukci střechy. Lze ji vytvořit dodatečně i v případě již stojících staveb, aniž bychom ohrozili statiku. Tento typ je vhodný pro střechy se sklonem do 20°. Souvrství je vysoké maximálně 150 mm, z toho vyplývá i výběr rostlin – jde většinou o nízké a půdopokryvné trvalky, suchomilky, odolné vůči extrémnímu klimatu, které se po čase rozrůstají a obnovují bez lidského zásahu. Množení plevelů nepřeje jak extrémní klima na povrchu, tak rozrůstání rostlin.
K tématu tu máme také tento článek:
Zcela odlišným typem jsou intenzivní střechy. Výška souvrství bývá 300 mm až zhruba jeden metr. Je tedy mnohem těžší než předešlý typ, a je proto nutné přizpůsobit jí konstrukci střechy, případně u dodatečného umístění zajistit i posudek statika. Osazují se jak trvalkami menšího vzrůstu či trávníky, tak i keři či menšími stromy, které vyžadují soustavnou péči se zálivkou a výživou. Jsou vhodné pouze na ploché střechy. Ve srovnání s extenzivní střechou jde o finančně výrazně náročnější typ.
Skladba vegetační střechy
Neobvyklé a přitom to nejlogičtější řešení - doplnění solárních panelů zazeleněním
Základem pro zelenou střechu je hotový střešní plášť, jehož poslední, vrchní, vrstvou je hydroizolace, případně, u střech inverzních, tepelná izolace. Na něj se klade vegetační souvrství, které je tvořeno vrstvou drenážní, filtrační, hydroakumulační a vegetační. Toto souvrství je nutné kluzně oddělit separační a dilatační vrstvou. Jako hydroizolaci lze použít různé materiály, které musí být kromě ochrany proti vodě a vlhkosti odolné také proti prorůstání kořenů. Obvykle se používá plastová, například polyetylénová fólie, která bývá v takovém případě již odolná proti prorůstání, případně lze použít kaučuk nebo asfaltové pásy. Klasické pásy je třeba doplnit další ochrannou vrstvou – například plastovou fólií, případně asfaltovými pásy s kovovou vložkou nebo upravenými aditivy.
Při pokládání hydroizolace je nutné věnovat zvláštní pozornost detailům – prostupům vedení, dešťovým svodům, spojům materiálů. Tedy všem rizikovým místům. Na bocích je nutné ji přetáhnout tak, aby převyšovala výšku zeminy, a mechanicky připevnit, podle materiálu natavit a přilepit nebo použít mechanické spojovací prostředky. Na hydroizolaci je obvykle položena vrstva chránící ji před mechanickým poškozením, což může být betonová mazanina, litý asfalt, ochranné desky či rohože, v případě menších nároků je dostačující i technická textilie s hmotností 300g/m². Tuto ochranu může zajistit současně i další, takzvaná drenážní vrstva, která slouží primárně k zadržení a odvedení protékající vody, tedy štěrk, lehké pórovité přírodní nebo umělé kamenivo nebo drcené průmyslové stavební odpady, případně drenážní rohože či nopové fólie. Následuje filtrační vrstva, která chrání drenážní vrstvu před znečištěním vyplavovanými sypkými částmi souvrství. Může být samostatná – tkaná či netkaná geotextilie s minimální plošnou hmotností 100 g/m², případně ji zastoupí některá z drenážních vrstev, například nopová fólie. Na této vrstvě bývá obvykle položena vlastní zemina, nezbytná pro růst rostlin.
Vegetační střechy jsou náročné na kvalitu provedení, pak ovšem jako celek chrání konstrukci střechy i její jednotlivé vrstvy před výkyvy teplot v létě i v zimě, vlhkostí i před účinky UV záření, současně také významně ovlivňují podmínky v interiéru.
Titulní foto: Wikimedia/Ira Goldstein