Souhlasím i s Lex Havel: …zasloužil se o svobodu a demokracii. O to více mě rozesmutňuje stav naší společnosti: stále více lidí jakoby tu přestávalo vidět svou příležitost. Přes 70 % lidí je adresátem nějaké sociální dávky. Výčet věcí, které prý bolševik dokázal vyřešit lépe (pravidelně jim dominují lepší buřty, pořadník na byty a trest smrti), má tendenci se prodlužovat. „No, ale máš přece svobodu,“ pravidelně kontruji. Odpovědí je mi často jen hořké pousmání. Případně poslání kamsi i se svobodou. Nedávno mě však jeden známý překvapil: „Jakou svobodu? Ani barák, který jsem chtěl stavět, mi nepovolili.“

Jak je to tedy? Můžu si v roce 2012 u nás postavit svůj dům snů? Jakmile si tuhle otázku vážně položím, vybaví se mi sveřepý úřad ve střetu se šikanovaným stavebníkem, znám desítky takových případů. Ale hned nato i laxní úřad, povolující kdejakou hrůzu, znám stovky takových případů. Rozhodně zajímavé téma pro dnešní článek, co říkáte?

Začněme tím, že si vysvětlíme, co to vlastně ta svoboda je. Nádherně o ní mluví Daniel Kroupa, filosof a někdejší předseda ODA: „Každým svobodným rozhodnutím jakoby se člověk podílel na stvoření světa. V každém svobodném rozhodnutí se odehrává cosi zázračného, co je pro mě nejsilnějším důkazem Boží existence. Ptám se, čím člověk může být v plnosti své existence a čím má být. Pomocí druhých lidí se dozvídám, jaký jsem, oni mi pomáhají otevřít prostor mých nejvlastnějších možností… Svobodná společnost je pro mě taková, která v co největší míře chrání důstojnost jednotlivce, spočívající v jeho schopnosti svobody. Hovoří-li se např. o svobodě podnikání, musíme mít na mysli, že se mluví o respektu k rozhodnutí jednotlivce naložit se svým vlastnictvím s ohledem na druhé.“ S ohledem na druhé, to si zatím z tohohle Kroupova textu zapamatujme.

V evropské tradici existuje ovšem i pojetí svobody jako anarchie, možnosti dělat cokoli co chci, bez vztahu k druhým lidem. Postavit si dům, jaký chci, kde chci a kdy chci. Thomas Hobbes už v 17. století ve své stati O svobodě a nutnosti vidí přirozený stav společnosti a člověka velmi anarchisticky, jako boj všech proti všem. Odloučení se od stavu přirozenosti a přijetí společenské smlouvy z bezpečnostních důvodů (ochrana státem) znamená, že se vzdávám svobody. Jedinec může být svobodný, společnost je nesvobodná vždy.

Sebeovládání, izonómia a sexy ragby

Antika to ale viděla jinak. Svobodu nahlížela trojím způsobem. První způsob je srozumitelný i nám, současným lidem: je to svoboda plynoucí z materiálního zajištění. Člověk se může uvolnit od starostí a závazků, spojených s obstaráváním životních potřeb, a věnovat se filosofickým disputacím (v starověkém Řecku) nebo sexy ragby (u nás). Druhý pojem svobody vychází z protikladu otrok a pán. Svobodný je ten, kdo nemá pána. Ale pozor: my dnes tohle chápeme jinak než antika. Léta komunistické nenávistné indoktrinace v nás dala zahnízdit názoru, že pán jakoby žádnou zodpovědnost nemá, že jej „kmán“ k ničemu nepotřebuje - proto pryč s pány! Avšak antika věděla, že jen ten, který sám sobě dokáže vládnout (ve smyslu sebeovládání), pána nepotřebuje. A ovšem také jak tíživá míra odpovědnosti se váže k panskému statusu: má otrok co jíst, kde spát, co dělat? A konečně třetí způsob nahlížení svobody – ten se opírá o výraz izonómia, tedy rovnost před zákonem. Daniel Kroupa o ní píše: „Předpokládá rovnoprávný vztah občanů, založený na jejich vzájemném uznání a vzájemném respektu. Rovnoprávní občané jsou v takovém vztahu, že žádný nepanuje nad ostatními, ale společně uznávají zákon, který platí pro všechny.“

A jak vypadají jemné odstíny (ne)svobody, poodhalím zítra.