Celá rostlina je prudce jedovatá, vyjma červených dužnatých míšků obalujících semena. Ačkoli semena obsahují jed také, ptáci se jimi neotráví. Plody polykají celé a nestrávená semena z nich vyjdou ven spolu s trusem. Pokud byste semena rozžvýkali, smrt může nastat už do dvou hodin. Prudce jedovaté je i jehličí, jehož požití v minulosti způsobilo nesčetné otravy dobytka a koní. Proto také tis z přírody téměř vymizel a dnes je zařazen mezi chráněné druhy.
Tis červený
Na druhé straně otravy člověka tisem jsou velmi vzácné, ve 20. století byly popsány jen případy sebevrahů, kteří si z tisového jehličí schválně uvařili čaj. Velký pozor však musíme dát, pokud máme malé děti nebo domácí mazlíčky. Problémem tisu je, že na jeho jedovaté látky neexistuje protijed.
Přesto tis není v zahradách ještě zcela zatracen. Jde o odolný strom, kterému nevadí hluboký řez. Roste velmi pomalu a dobře se tvaruje do různých okrasných forem. Snáší stinná místa a půdu zadržující vlhkost, takže se hodí do koutů, kde by nic jiného růst nechtělo.
V pohanských dobách byl tis dokonce posvátným stromem. Ceněn byl pro své tvrdé dřevo, ze kterého se vyráběla kopí a kuše, vyřezávaly se z něj i hudební nástroje a předměty do domácnosti. Tisy se navíc mohou dožít úctyhodného věku. Například ve Vilémovicích u Ledče stojí tis, jehož stáří se odhaduje na 1500 až 2000 let. Podle pověsti začátkem 13. století tuto oblast kolonizovali benediktini, kteří zde vykáceli celé lesy. Dotyčný tis ale nechali stát, protože ho považovali za symbol smrti a báli se na něj vztáhnout ruku. Díky tomu ho můžeme obdivovat dodnes.