Spravovat něco, co je velké, dá spoustu práce. A když je to dvakrát větší, dá to trojnásobně víc práce. Ano, práce roste exponenciálně, nikoliv lineárně. Takže když římské legie stavěly Hadriánův val napříč Anglií, další zrovna začaly vařit večeři poblíž dnešní Žiliny a jiná legie se potila někde v africké poušti, pak muselo jednoznačně dojít k pádu. Už jsem to jednoznačně pochopil. Překvapivě jde o pochopení historických souvislostí skrze naši chatičku.
Tenhle souboj prý nelze vyhrát
A jak jsem na to přišel? Zjistil jsem, že souboj, byť s přírodou, o hranice je náročný. Extrémně náročný. Tento víkend jsem se navlékl do postroje, připevnil křovinořez velkého kalibru a vyrazil bojovat za hranice, protože útok přírody na moje území už byl neúnosný. Musel jsem přírodě ukázat, kdo je tady pánem.
Hranice našeho pozemku obepíná z části živý plot. Až do teď jsem se snažil všemi silami uhájit místo uvnitř těchto hranic. Jenže to nejde. Pasivní obrana znamená zánik. Útok kopřiv na jedné straně odrazím a na druhé jsem poražen na hlavu maliníky, které rostou téměř před očima. Když mě pak zradí můj vlastní živý plot z pámelníku bílého, který roste rychlostí deset centimetrů za měsíc a prorůstá úplně vším, co stojí třeba dva metry od něj (myslel jsem si, že poléhavá túje je hrozná mrcha, že zahubí všechno a uhájí si svůj prostor. Omyl, musím se vzdát, nebo zaútočit.)
Útok!
Voják
Jak říkal Napoleon – nejlepší obrana je útok. Tak jsem vzal před více než měsícem do ruky elektrické nůžky na plot a jal se ho ostříhat až na dřeň. Teď mám z živého plotu podivně rozcuchaného černocha. Boční větve jsem ořezal opravdu až na suchý střed, takže zelené lístečky jsou spíš výjimkou. Bylo to nutné, protože předchozí majitel zastříhával jen okraje a živý plot dosahoval šířky několika metrů. Teď tak vyrůstá ze zastřiženého vršku jen pár zelených větviček, které ve volných chvílích počastuju výchovným sestřihem ručními nůžkami. Na zelený živý plot si musím počkat do příštího roku.
A pak přišel kalibr silnější. Bylo to jak v akčním filmu. Přezky cvakaly, přípravy zbraní zabraly spoustu času, tvrdý výraz v obličeji, kapky potu na čele. Křovinořez dostal plnou dávku paliva a hlavně velký kalibr v podobě rotačního kotouče. Žádná srandastruna. Pořádný ostrý kotouč. Podle slavného filmu přezdívám svůj nástroj na „bezbolestnou“.
Před čtrnácti dny jsem tvrdě zakročil proti vysoké trávě, kopřivám a hlavně proti náletovým rostlinám v méně využívané části zahrady. O týden později jsem území pozemku rozšířil až na původní hranice, které zde před válkou vytyčili pomocí stupňovitých zídek předchozí majitelé. A hele – máme tu dokonce i višně (dost plané, uvidíme, jestli je řez a roubování oživí), velikánské maliny, černý rybíz…
Z mého blogu doporučuju smutně-vtipné zážitky ze sekání trávy, stavby kompostu, koupě chatičky i koupě našeho bytu. Nebo ty hodně smutné zkušenosti z rekonstrukce. ***
Tento víkend jsem se opět oblékl do postroje a připevnil k němu „bezbolestnou“ a vyrazil za hranice pozemku. Zde, kde by měly hospodařit LČR, pochopitelně nikdo nic nedělá, a tak jsem šel trochu srovnat „sousedy“. Tráva vysoká jako já, můj živý plot rozrostlý do vzdálenosti několika metrů, náletové dřeviny v hustém zástupu… I když je dané území jen pár desítek čtverečních metrů velké, trval boj téměř hodinu. Dnes nemohu zvednout ruce, jak mě bolí všechny svaly v těle. Ale mám dobrý pocit, že jsem přírodu zase odtlačil od svých hranic a ukázal jí, kde je její místo.
Prozření
Ano, tento souboj mi dal jasně najevo, kde je moje pozice, kde pozice přírody a kam můžeme zajít. Zvětšovat hranice by pro mě znamenalo zhroucení mé říše. Nedokázal bych se ubránit a nakonec bych podlehl. Je zapotřebí rozumně vytyčit pozemky, hlídat je a občas podniknout krátký výpad, aby se sousední divočina „srovnala do latě“. Není v mých silách zachránit svět ani ho dobýt. Příští víkend tak nabrousím kotouč a vyrazím na další část pozemku ukázat kopřivám, že tady je Čechovo.
