Paní Alena ani nechtěla v soutěži vyhrát. Říkala, že žádný bazén nechce. Před lety už u nás v té samé soutěži jeden vyhrála, ale na její zahrádku ho prostě nechce. Tak ho věnovala do rodiny. Uznejte sami, že sem se bazén prostě nehodí.

Přemýšleli jsme, jak popsat tuto zahradu. Nakonec nám paní Alena poslala sama svoje povídání o zahradě, které zcela vystihlo to, co je třeba říci. Takže bez úprav nechme majitelku promluvit: ***

Jako rodačka z Prahy jsem velice ráda navštěvovala parky a chovala obdiv k jejich tvůrcům. Naši zahradu jsem začala zakládat jako úplný laik před třinácti lety na pozemku velkém 5000 m².

Kdysi tu bývala záhumenková políčka, později výběh pro koně. Neměla jsem žádné zkušenosti, jen zájem, odvahu a snahu vytvořit prima místečko na Zemi, kde se bude dobře cítit moje velká rodina i naši přátelé, zkrátka, přirozené přírodní prostředí s dostatkem volnosti i soukromí pro každého.

Zahrada paní Aleny

Měli jsme obrovské štěstí, neboť na pozemku, který jsme zakoupili, rostlo již několik statných stromů. Hýčkám si ty naše velikány, jež mají duši, a sázím další, neboť vzrostlé dřeviny jsou největším bohatstvím každé zahrady. Přirozený stín pod korunou alespoň jednoho listnáče by neměl v žádné zahradě chybět. Mrzí mě, když lidé zakládající zahrady nerozvážně pokácí vzrostlé listnaté stromy a nahradí je samými jehličnany, pozemek obeženou plotem z tújí, navezou do něj hromady kamení (čím více, tím lépe) a jako hlavní dominantu celého exteriéru vybudují bazén. Je mi líto takových zahrad, kterým chybí přirozený vzhled, byť jsou to zahrady pohodlné k žití i na práci.

Než jsem začala s osazováním naší zahrady, strávila jsem mnoho času nad odbornou literaturou, nahlížela jsem do parků a zajímavých zahrad a učila se z volné přírody. Chtěla jsem vytvořit vyvážené prostředí se zastoupením slunných a stinných míst, v němž nebude chybět ani voda.

Naše podlouhlá zahrada ve tvaru L se rozkládá na mírně svažitém pozemku, podél jehož nejdelší strany se táhne silnice. Z důvodu jednotného oddělení pozemku od veřejné komunikace byl jako první vysazen živý plot ze stříhaného ptačího zobu, před který jsem uvnitř zahrady zasázela skupiny rychle rostoucích dřevin (volné zůstaly jen průhledy do krajiny). Tím zahrada již zakrátko získala požadovaný přírodní ráz a vzniklá zelená stěna plní i funkci zvukové bariéry. Další výsadbu stromů, keřů a trvalek jsem uskutečnila do předem rozmyšlených celků, aby se pozemek nedal z žádného místa celý přehlédnout (skýtal tajemství), a přitom se snadno udržoval. Vznikly tak tři větší přírodní zóny + zahrádka s pergolou a rybníčkem, jež přímo přiléhá k přední části obytného domu (s bílou fasádou) a k budově dílny (s oranžovou fasádou). Rybníček je umístěn co nejblíže k domu jednak z bezpečnostních důvodů (jednodušší dohled na děti), ale i proto, aby mohl být doplňován vodou z okapů.

Ačkoliv odborníci mým plánům nevěřili, podařilo se mi v nádrži o objemu cca 10 m³ a hloubce 150 cm vytvořit přírodní rovnováhu, takže rybníček po řadu let skvěle funguje bez čističky, bez vzduchování i bez chemie. Věřte, že za tento úspěch si sama plácám na rameno. K opačnému konci rozlehlého přízemního domu jsme přistavěli zahradní altán a přilehlé technické zázemí jsem nechala obrůst přísavníkem.

Zahrada s rozmanitým osázením je neustále se měnící živý organizmus. Nic tu nevypadá stejně jako loni, nic není stejné jako před měsícem, před týdnem, ba ani předevčírem, a to mě fascinuje a baví. V čase jarních bouřek a kvetoucích čilimníků zde boduje červená… později, když zavoní šanta a rozrazil, hraje první housle modrá, za letního úpalu se nedají nikým překřičet žluté janeby… a když keře vyhlásí soutěž v kvetení, celá zahrada přetéká vůněmi.

Moc pohodlí zde ale nenajdete. Nikde žádný dlážděný chodník… jen přírodní travnaté cestičky (kromě hlavního přístupu k domu).

Bazén s vyhříváním? Kdepak! Jen rybníček s pobřežní bažinkou.

Polstrovaná houpací konstrukce? Ani ta ne! Jen přírodní houpačka pod závojem břízy.

A co gril s komfortním posezením? Marně hledáte! Máme své prima ohniště v zeleném závětří.

Ani slunečník či markýzu u nás nenajdete! Vždyť máme větve stromů nad hlavou.

Obyčejná zahrada, říkáte? Vím. Naše zahrada není dokonalá. Ledacos bych dnes udělala jinak a nadělala jsem i spousty chyb, ze kterých se učím, ale jdu dál. Je třeba nezastavovat se a pokračovat, vždyť v zahradě nikdy není vše hotovo. Jedno je však jisté. Máme zde kus nefalšované přírody - možnost odpočinku či proběhnutí bosky v trávě plné sedmikrásek, a za letních večerů nám štědrý západ sype zlato do korun mladých břízek.

A ještě něco - to nejkrásnější. Naše zahrada má mnoho kamarádů… nejen lidských. Milou společnost nám zde dělá i stále se rozrůstající škála ptactva (v zahradě zahnízděného) a další důvěřivá drobotina (ježci, ještěrky, žabky, užovky, bažanti), která se k nám nastěhovala. A to je, panečku, ten největší luxus.

Přirozené prostředí, volnost a soukromí, to je to pravé… alespoň pro mne a moji rodinu.

Alena

P.S. Mám na srdci ještě jednu zcela zásadní informaci - význam celé mojí rodiny při vzniku zahrady. Moji nejbližší mi při zakládání zahrady splnili veškerá má přání - provedli terénní úpravy, postavili pergolu i altán, vybudovali rybníček, pomohli s usazením kamenů i s vysázením vnějšího živého plotu a průběžně se starají o sekání trávy, hrabání listí a stříhání ptačích zobů. Bez podpory své pracovité rodiny bych nedokázala nic. Zmiňte to v článku, prosím.