Architekt Jacques Groag patřil v meziválečné době k pozoruhodným osobnostem vídeňské umělecké bohémy, kterou také svými aktivitami spojoval s moravským prostředím.

Změkčení forem a snaha o přiblížení k přírodě, která se projevila už také v dřevěném víkendovém domě pro Dr. Ing. Waltera Pollacka v Bělkovickém údolí u Olomouce a později v olomouckých vilách pro Hanse Briesse a Ing. Rudolfa Seidlera, vyvrcholilo právě na Ostravici v rekreační vile Dr. Ing. Otto Eislera, pražského chemika, jemuž už předtím zařizoval jeho reprezentativní byt.

Otto Eisler

Krásný pozemek na jihozápadním svahu Lysé hory k tomu poskytl ideální příležitost. Usadil tam volně komponovaný asymetricky členěný objekt, který svým tvarem citlivě sleduje vrstevnici a plastikou hmot vyjadřuje všechny hlavní obytné funkce. Celý dům je přízemní, pouze v severní části je patrová nadstavba s ložnicemi, a je kryt mírně skloněnými pultovými střechami, které sjednocují celý organicky tvarovaný komplex. Střechy kryjí i otevřené terasové atrium, orientované k pohledu k údolí řeky Ostravice.

ČTĚTE TAKÉ O SLAVNÝCH ČESKÝCH DOMECH:

Dům se jakoby zcela otevírá do přírody, a tak vídeňský kritik Max Eisler mohl napsat, že „louka vniká do domu“, a že intimnější vztah mezi krajinou a domem si nelze představit. Omítka byla původně laděna do růžova, naproti tomu okna a sloupy bílé, což kontrastovalo s dřevěným podhledem stropu a s cihelným povrchem terasy, na níž stával stůl z hruškového dřeva obklopen polokřesílky z ohýbaného dřeva lakovaného v jablečně zeleném odstínu. Architekt zde dosáhl citlivé harmonie mezi organickými, ruralistickými, ale také klasickými principy tvorby, a touto stavbou pronikl mezi elitu rakouské architektury 30. let.

Bohužel politický vývoj už Groagovi nepřál a po „Anschlussu“ musel emigrovat nejprve nakrátko do Prahy a následně do Londýna, kde také zemřel. Groag si stále zachovával kontakty s českým prostředím. V roce 1928 vystavoval obrazy na Výstavě soudobé kultury v Brně, kde v druhé polovině 30. let postavil aerodynamicky koncipovanou benzinovou pumpu. V roce 1937 ještě zařídil byt svým příbuzným manželům Weissovým v 1. patře Kousalíkovy vily v Olomouci a při této příležitosti se také seznámil s jejím autorem Lubomírem Šlapetou, kterého zde v jeho bytě navštívil. Eislerova vila je dnes rozdělena na dva byty a slouží k trvalému bydlení.

Převzato z knihy Slavné vily Moravskoslezského kraje vydané agenturou Foibos. Více na www.slavnevily.cz.

Jacques Groag (1892-1962)
Narodil se v Olomouci v židovské rodině, která vlastnila v hanáckém regionu sladovny, byla však známá i zájmem o umění. Po maturitě na státní vyšší reálce ve svém rodišti se zapsal ke studiu stavitelství na vídeňské Technice. Volba byla ovlivněna přáním rodičů na praktické vzdělání, protože Jacques sám inklinoval k malířství, které by byl raději studoval na akademii. Jeho přítel z Olomouce Paul Engelmann ho uvedl do společnosti spisovatele Karla Krause a architekta Adolfa Loose. Jeho studium přerušilo vypuknutí 1. světové války a nasazení k dělostřelectvu na východní frontu. Studium úspěšně ukončil v roce 1919 a po praxi pro elektrárny v Mohelnici se v první polovině dvacátých let usadil ve Vídni-Döblingu, kde obýval věž s obytným ateliérem, která se stala místem setkání vídeňské bohémy. Pravděpodobně tehdy také navštěvoval privátní školu Adolfa Loose a vedle malování se zároveň zaměstnával adaptacemi pro průmyslové závody, které vlastnila jeho rodina, a návrhy interiérů pro rodnou Olomouc. Angažmá na projektu a provádění Wittgensteinovy vily, kterou ve Vídni navrhli filozof Ludwig Wittgenstein s Paulem Engelmannem, vedlo k založení vlastní kanceláře, v níž krátce nato vznikl projekt vily v Olomouci na Mozartově ulici pro staršího bratra Emanuela a prakticky paralelně i projekt Möllerovy vily v 19. vídeňském okrese ve spolupráci s Adolfem Loosem, který v té době bydlel v Paříži. Zatímco ve vile pro svého bratra se Groag vyrovnával s přísným asymetrickým vršením kubických hmot, vycházejícím ze zkušenosti Wittgensteinovy vily, v Möllerově vile přináší do Loosova stylu určité změkčení forem, které je pro něho typické.