Angličtina má pro vilín tajemný název "witch hazel" - líska čarodějnic. Zajímavé je, že ačkoli se tento keř svým vzrůstem skutečně podobá lísce, s čarodějnicemi původně neměl nic společného. Termín "witch" prý vznikl zkomolením staroanglického výrazu "wicke" ("živoucí") a anglosaského "wych" (ohýbat se). Traduje se totiž, že američtí indiáni s pomocí větviček vilínu předváděli anglickým přistěhovalcům, jak hledají podzemní vodu. Větvička ve tvaru ypsilon se nad zdrojem vody ohnula směrem k zemi, a tím si vysloužila i své první anglické jméno.
Druhy vilínů pocházející z Ameriky (vilín jarní a vilín virginský) se ale v našich končinách pěstují zřídka. První jmenovaný vytváří nežádoucí kořenové výmladky, takže je nutné dát přednost roubovaným kultivarům. Druhý kvete na podzim, kdy se jeho květy ztratí v záplavě barev jiných keřů a padajícího listí. Nejčastěji se u nás setkáme s vilínem prostředním, křížencem vilínu japonského a vilínu měkkého pocházejícího z Číny.
Vilíny se vysazují jako solitéry. Nesnášejí řez, a tak je nemůžeme tvarovat. Z tohoto důvodu je nevyužíváme ani do živých plotů. Vyžadují kolem sebe dostatek místa. Vyhovují jim výživné a mírně kyselé půdy, které v létě nevysychají. Stanoviště by přitom mělo být slunné, maximálně mírně přistíněné. Českou zimu vilíny snášejí dobře, mrazy je poškodí zřídkakdy. Navíc nepřitahují škůdce ani zvěř, která během zimy ráda okusuje jiné dřeviny. Jedná se tedy o odolnou ozdobu zahrady, z jejíž krásy se budete těšit hlavně v zimě.