Nedávné povodně, které zasáhly řadu oblastí České republiky a vyžádaly si obrovské škody na majetku, znamenají – kromě jiného – i to, že na celý sektor stavebnictví a architektury se opět soustředí pozornost. Škody na nemovitém majetku, které se podle prvních odhadů pohybují v řádech desítek miliard a jejichž obnova zabere roky, možná desetiletí, byly a jsou o to děsivější, že zasáhly hlavní město Prahu. V sérii několika článků se chceme zaměřit na jedno z míst nejpostiženějších – pražský Karlín. Několik domů zde spadlo, desítky jiných mají narušenou statiku, všude bláto, smrad a pozornost hlavních zpravodajských stanic… tak by se ve zkratce dala charakterizovat zkáza jedné z donedávna perspektivních pražských čtvrtí. Přesto, že většina domů v Karlíně pochází z devatenáctého, respektive začátku dvacátého století, zasáhly ničivé povodně také několik unikátních a zajímavých staveb moderní současné architektury. Ještě donedávna byl projekt Nového Karlína považován za jednu z nejperspektivnějších rozvojových lokalit české metropole. Řada domů byla nákladně rekonstruována, do organismu staré zástavby vstoupili ale také noví investoři s projekty, které byly nyní více či méně postiženy povodněmi. V tomto a následujících třech článcích se soustředíme na zajímavé a jedinečné architektonické realizace, které velká voda zasáhla nejcitelněji. V prvé řadě se obětí povodní stala jakási ikona Nového Karlína - Corso Karlín, projekt Katalánce Richarda Boffila. Corso Karlín je součástí rozvojových plánů, které v osmém městském obvodě chtěla realizovat developerská společnost Karlin Real Estate. V dalších textech se poté podíváme na další zajímavé karlínské realizace – budovu Metrostavu v nedaleké Thámově ulici, administrativní budovu Palmovka park známého AP ateliéru Josefa Pleskota a v posledním ze zastavení smutné „karlínské“ procházky si připomeneme nedávno proběhlý workshop Prague Docks, v rámci něhož mezinárodní špičky současné architektury řešily, jakým způsobem rekonvertovat bývalé libeňské doky. Mezinárodní workshop, který uspořádala již zmiňovaná společnost Karlin Real Estate byl v českém kontextu jedinečnou akcí, v rámci které proběhla i výstava. Některé z výsledků setkání stojí za zaznamenání i nyní, pár měsíců po skončení. Co s velkorysými rozvojovými plány Karlína bude? Jak postihly ničivé povodně vynikající realizace známých architektů? Jak dlouho bude trvat, než se Karlín vzpamatuje? To všechno a mnoho dalších jsou otázky, jejichž odpovědi si dosud nikdo netroufne byť jen prognózovat. Zastavení první – Corso Karlín Tento vizuálně atraktivní projekt rekonverze staré továrny na supermoderní kanceláře byl vlajkovou lodí a zároveň součástí širšího projektu výstavby Nového Karlína. Ten se měl stát – po pražském pankráckém Manhattanu – jednou z nejatraktivnějších především kancelářských lokalit. Katalánský architekt Richardo Bofill nejprve zpracoval urbanistickou a architektonickou studii, na základě níž chtěl jeho klient Karlin Real Estate v dalších sedmi až osmi letech realizovat v několika projektech (Corso II, Crystal Palace ad.) více než 250 tisíc metrů čtverečních ploch určených pro kancelářské, obchodní a bytové účely. Chybět samozřejmě neměly zábavní a „volnočasové“ projekty. Vcelku by se obnova kdysi industriálního Karlína dala charakterizovat přiléhavým označením - město pro lidi. Projekt Nového Karlína měl být realizován v několika etapách. V první etapě, realizované na jaře 1999, se jednalo o Palác Karlín mezi ulicemi Thámova, Křižíkova a Pernerova (nyní jedny z nejpostiženějších ulic). Palác Karlín byl rekonstrukcí administrativní budovy s kancelářemi, obchody, dvěma restauracemi a více než dvěma stovkami parkovacích míst. Corso Karlín, které představovalo druhou etapu investičních plánů, přiléhá k Paláci Karlín a nachází se tedy v jedné z nejzatopenějších oblastí osmé městské čtvrti. Tato velice zajímavá budova, jedna z mála budov v Praze realizovaných mezinárodním týmem, vznikla rekonstrukcí a dostavbou opuštěné továrny v bývalém areálu ČKD Dukla. Do sto čtyřicet metrů dlouhé a jednadvacet metrů široké haly, původně postavené kolem roku 1890, vsadil tým Richarda Bofilla jakýsi skleněný kubus – toto výrazné spojení nového se starým pak odráží Boffilův přístup k tvorbě. „Paměť a budoucnost jsou tím, co určuje každou stavbu,“ říká. Průmyslová budova, kdysi plná hučících strojů je dnes proměněna v moderní, špičkově technologicky vybavené pracoviště pro stovky úředníků. Projekt respektoval styl původní budovy i její fasády, transparence, snadná přístupnost a čitelnost – tak by se dala charakterizovat základní náplň rekonvertovaného objektu. Dialog mezi klasickou architekturou a moderními, high-tech materiály a technologiemi (mimo jiné optický kabel pro přenos dat) charakterizoval zatopený objekt, který se před zhruba rokem, kdy byl dokončen, dostal na stránky všech významných architektonických časopisů. A v širší debatě pak pronikl – podobně jako Tančící dům - i na stránky denního tisku. Pravda v kruzích zasvěcenců se na adresu Boffilova angažmá v Praze šeptalo, že dům vytvářel jen na základě fotografických snímků a plánů a v Praze snad ani nikdy nebyl, ale připusťme, že to jsou jen nepodložené fámy. Dům se povedl. Technicistní skleněná fasáda s měkkým cihlovým zdivem původní budovy patřila (a samozřejmě bude po sanaci patřit) mezi jedny z klíčových staveb Nového Karlína. Ve velkolepě koncipovaném atriu tehdy visel za ruku pán kontroverzního sochaře Davida Černého. Ten jakoby cosi tušil - nyní visí v Jilské ulici kousek od Akademie věd. A z nedaleké žižkovské věže se na nyní vysychající a horečně opravovaný Karlín dívají před všemi vodami dobře zabezpečená Miminka téhož sochaře. Příště se podíváme do nedaleké Thámovy ulice. -var-