Plazmové obrazovky vznikly z potřeby zajištění většího jasu, než jaký dokázaly poskytnout ploché obrazovky s kapalnými krystaly. V poslední době se staly velmi populární, i když historie plazmových zobrazovačů sahá už do druhé poloviny 90. let minulého století. Od té doby se jejich kvalita a cenová dostupnost značně zvýšila. Trh také nabízí poměrně rozměrné obrazovky na principu zadní projekce, otázka tedy zní: Kterou z nich zvolit? Plazma Společně s dataprojektory promítajícími obraz zepředu na plátno a vedle přístrojů se zpětnou projekcí jsou plazmové televizory další variantou poskytnutí rozměrného obrazu. Pro svůj velký kvalitní obraz (106-157 cm), malou hloubku přístroje a zejména díky progresivnímu designu se s nimi můžeme setkat na každém kroku. Životnost těchto televizorů však není nekonečná. Díky složité výrobní technologii u nich po určité době dochází k vyprchání plynu. Plyn lze sice doplnit, ale zákrok je velice nákladný. Podobné opravy poskytují pouze některé firmy v zahraničí. Nikdo zatím nedokáže říct, jakou vlastně mají plazmové zobrazovače životnost. Mnozí odborníci se domnívají, že vydrží kolem 3.500 až 5.000 hodin provozu. V čem ovšem mají plazmové zobrazovače postřehnutelnou slabinu, je náchylnost na vypalování. Zadní projekce Dříve byly televizory s takzvanou zadní projekcí jedinou možností, jak sledovat program na rozměrné obrazovce. Vždyť úhlopříčky obrazu se pohybují od úctyhodných 100 do 150 cm. Projekční televizory fungují na principu zpětné projekce. To znamená, že je projektorem umístěném v těle televizoru promítán obraz na matnici, a to pomocí soustavy zrcadel. Tyto přístroje jsou již pomalu na ústupu pro jejich velké rozměry, ale zejména z důvodu omezeného pozorovacího úhlu. Nevýhodou je také obtížnost sledování obrazu ve značně osvětlených místnostech. Dva typy Na trhu se projekční televizory drží díky přijatelné ceně ve srovnání s plazmovými. V současné době jsou na trhu dva typy projekčních televizorů s rozdílným způsobem vytváření obrazu. Prvním z nich je obraz vytvářený pomocí malých vakuových obrazovek. Druhý typ používá k zobrazování tekuté krystaly. Oba mívají poměr stran obrazovky 4:3 nebo 16:9. Rozměr 16:9 se ovšem ukázal být pro domácí použití výhodnější. Tekuté krystaly Ačkoliv LCD obrazovky přinášely nevýhodu zhoršeného sledování za světla, také tato technologie se stále zdokonaluje a nabízí specifické možnosti využití. Například technologie nazývaná Paintable Display umožňuje, aby displeje z tekutých krystalů (LCD) byly vytvořeny na prakticky jakémkoli povrchu. Znamená to, že na monitorech počítačů či na obrazovce televizorů se mohou objevit levnější, plošší a lehčí displeje, a že třeba i ze stěny vašeho domu lze udělat obří obrazovku. LCD displeje se tradičně vyrábějí pomocí tzv. buněčné technologie, kdy se dvě skleněné desky obsahující elektrody, spínače, barevné filtry a další prvky opatrně spojí rozpěrkami tak, aby mezi nimi vznikla buňka přesně stanovené tloušťky. Buňky jsou poté naplněny tekutým krystalem během poměrně časově náročného a také nákladného procesu, který nazýváme vakuové odsávání. Při použití nové technologie jsou však celé monitory stavěny pouze na jediném substrátu, a to postupným vrstvením všech funkčních vrstev, což připomíná proces natírání. Přestože je tato technologie stále ve fázi experimentování, den, kdy se budeme s obřími displeji setkávat v nejběžnějších situacích, se blíží. -das-