Vánoční zvyky za velmi starých dob nebyly jako dnes. Tak třeba vánoční stromeček pochází z Německa a jako celek vychází dokonce ze starogermánských tradic, kdy se do domu nosila větev ze stromu, aby se uctil bůh Ódin. V šestnáctém století se začaly stromečky objevovat v německých domácnostech, ale nestály na zemi nebo na stole ve stojánku. Byly zavěšovány za špičku na trám. K nám se dostaly až docela pozdě. Nejdřív je měly německé rodiny v pohraničí a první velký zaznamenaný stromek se objevil v Praze-Libni v roce 1812. Propracovávaly se však velmi pomalu. Naše země byly velmi konzervativní a největšího rozmachu zažily stromky za první světové války, kdy sloužily jako vzpomínka na tatínky někde v zákopu. Proto se tehdy také na stromečky věšely jejich fotografie.

Odkud přišel Ježíšek?

Samozřejmě, že Ježíšek je tradice křesťanská a obdarovává tedy syn Boží, přilétaje z Betléma. Jenže je zajímavé, že tato tradice se u nás neuchytila hned. Přišla ze středověkých protestantských německých kruhů, protože v katolických byl a je hlavním obdarovávatelem svatý Mikuláš (Nicolaus). Jenže protestanti Mikuláše neuznávají, tudíž přišli s postavou Ježíška. Nakonec zůstali oba.

Co se obdarovávalo?

Obdarovávání bylo odvozeno především podle bohatství rodiny. Bezzemci měli chudé Vánoce. A moc se nelišily od všedního dne. Mezi dárky tak byly oříšky, nebo sušené ovoce. Ti nejméně majetní pak dostávali dary i od bohatších rodin, kdy například bohaté rodiny nosily do školy staré oblečení, boty nebo jídlo a vše bylo pak rozdělováno nejchudším.

Rodiče často vyrobily dětem ze dřeva nějakou hračku – většinou dřevěné panenky, postavičky zvířat nebo pro kluky dřevěné meče. V zámožnějších rodinách se podarovávala i mince. Někdy stříbrná, někde i zlatá. Ty se ale dětem nenechaly a vkládaly se do věna.

Co se jedlo?

Podle starodávných obyčejů se na stole muselo objevit devatero jídel. Samozřejmě, že u těch nejchudších to šlo obtížně, ale sousedská „výpomoc“ tohle často zaručila. Prvním chodem bývala polévka čočková či hrachová, v chudších rodinách to bylo kyselo. Pak na stole nesměl chybět černý kroupový kuba a také smažená ryba. U té je důležité se zastavit. Ryba nebyla na štědrovečerním stole vždy. Dostala se na něj až v pozdější době, kdy byla brána jako postní jídlo, takže se jedla na Štědrý den, který byl brán jako postní. Až po západu slunce se mohlo jíst dle libosti. Proto dnes také zůstala tradice zlatého prasátka, kdy se lidé mají až do večeře postit.

Z dalších jídel se zde objevovaly mísy s ovocem, štrúdl, peciválky, cukroví, také med, česnek a vánočka, ale ta se ještě nejedla, ale nakrajovala se až druhý den.

Věštby a praktiky

Po skončení sváteční večeře se všechny drobečky ze stolu smetly a šly se zakopat pod ovocný strom, aby byla příští rok úroda. Rybí kosti musely jít do ohně, aby neškodily. Skořápky a kus vánočky hozené do studně měly zajistit dostatek vody. Zbytky od štědrovečerní večeře se pak roznášely po celém domě a dostalo se i na hospodářská zvířata.

Pak přicházel čas na magické věštění, například ze skořápek, házení střevícem apod. Už se docela zapomnělo, že děvčata vycházela ve svém nejlepším oblečení k zamrzlému rybníku, vysekávala v ledu díru a shlížela do vody, aby zahlédla svůj osud. Byly oblasti, kde se nevěštilo z vody, ale z rozžhavené pece (není to jen výmysl Cimrmanův) nebo koukáním do klíčové dírky.

Zdroj: Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, rozhlas.cz