Uvědomíme-li si, že nejstarší dům Polabského národopisného muzea (o jehož vzniku jsme psali zde) má základy již ze 16. století, jistě nás napadne, že počátky vesnických staveb 18. a 19. století budeme hledat v době baroka. V českých zemích se během staletí vyvinuly tři základní typy vesnic. Nejběžnější byla ves s návsí. V ní byly všechny domy obráceny štíty k návsi. Od toho vzniklo pojmenování návesní ves. Dále tu byla ves řadová, kde stály domy ve dvou řadách proti sobě, a posléze ves rozptýlená. V Přerově se díky výstavním záměrům i dalším možnostem výstavby rozhodli pro ves rozptýlenou. 
Jak tedy vypadaly konkrétní vesnické stavby v druhé polovině 17. století? U každého statku byl výměnek, což byla buď komůrka, nebo samostatný domek, kde žili staří rodiče hospodáře. Dále do komplexu budov patřila prostorná stodola, která měla často dvoje vrata – jedny do dvora a druhá do polí. Součástí stavení bývaly chlévy, komory a někdy samostatně stojící sýpky. Uprostřed dvora se nacházelo hnojiště a většinou nechyběl holubník. Stavení byla roubená, stavěná ze silných kmenů srubovou technikou. Podlaha byla z dusané hlíny a roubené stěny byly někdy vymazávány hlínou. Roubený strop a trámy se napouštěly volskou krví. Komíny byly roubeny z trámků omazaných hlínou. Střechy bývaly kryty buď slaměnými doškami, či dřevěnými šindeli. Obojí si uměl vyrobit každý hospodář sám. Vnitřní zařízení domů Nábytek měl tradiční uspořádání. V rohu u dveří stávala pec a úhlopříčně proti ní v rohu stůl, v dalším rohu pak byla umístěna postel a vedle dveří skříňka na nádobí - tzv. misník. Nábytek zhotovoval často sám hospodář, někdy s pomocí vandrujícího tesaře či truhlářského tovaryše. K výrobě nábytku sloužilo měkké dřevo – jedlové, smrkové či lipové a od 18. století býval nábytek pestře malovaný temperovými či olejovými barvami. Ve světnici bychom ještě nalezly různé truhly na šaty, případně na potraviny. V chodbě pak stávaly lavice a skříně.
K vaření a pečení sloužila pec. Celá se roztápěla jen v zimě nebo při pečení chleba. Přikládalo se do ní z chodby. Jídlo se připravovalo na malém ohništi v kotlících na nožkách a v hrnci přímo na ohni. Stavby středního Polabí Domy bohatších sedláků v této oblasti se vyznačovaly předsunutou pavlačovou světničkou nebo komorou s lomenicí. Tento typický prvek najdeme i u několika dřevěných staveb v Polabském národopisném muzeu. Zastavme se tedy u nejzajímavějších exponátů: Staročeská chalupa patří k prvním výstavním exponátům Polabského národopisného muzea. V průčelí domu najdeme bohatě členěnou lomenici s klasovým skládáním prken, nahoře ukončenou kuželovým kabřincem s makovičkou. Tento popis si žádá bližší vysvětlení pro laiky. Ačkoliv i v lidových písničkách se objevuje slovo lomenice, mnozí z nás už nemají přesnou představu, oč vlastně jde. Lomenice jsou dokladem mimořádné rukodělné šikovnosti a estetické vnímavosti našich předků. Laicky řečeno, jde o dřevěné štíty pobité prkny a trámky, které vytvářejí geometrické ornamenty, případně se zde může uplatnit dřevořezba. A jak je to s kabřincem či kabřinou? Tak nazývali naši předci půlkuželovitou stříšku ve vrcholu čelního štítu, která byla spojena boky se střechou. Celý lomenicový štít je nesen třemi ozdobnými sloupky, a díky tomu se zde vytvořila poměrně hluboká podsíň – chránící před sluncem i deštěm a zároveň umožňující sezení venku. Tento stavební prvek bychom mohli chápat jako předchůdce terasy či lodžie. 
Vnitřek chalupy je rozdělen na dvě světnice – levá byla určena hospodáři, pravá výměnkářům. Za každou světnicí je spížní komora a další komoru najdeme ještě za síní s černou kuchyní. Ta má valenou klenbu a mohutný komín, pod nímž je otevřené ohniště a prostor pro vytápění pece ve výměnkářské světnici a kachlových kamen ve světnici hospodáře. A ještě zde najdeme jednu zajímavost, která by se nám mohla stát inspirací. U vchodu do obou světnic jsou malé výklenky s tahy do komína, nazývané krbečky. Ty sloužily jako malá příruční ohniště pro ohřívání pokrmů. Střecha chalupy byla původně pokryta doškami, ale při opravě v roce 1967 zvolili restaurátoři pro zakrytí střechy šindele. Hospodářské objekty Hospodářské zázemí chalupy z Chvalovic tvoří dvouprostorový špýchar asi z konce 18. století. Do skanzenu se dostal z obce Mcely. Je postavený srubovou technikou z hrubě opracovaného smrkového dřeva se spárami vymazanými jílovou mazanicí s řezankou. Špýchar je ukončen vzácně dochovanou valbovou střechou, pod níž se skrývají holubníky. Další špýchar, který je vystaven v přerovském muzeu, pochází z obce Vlkava a jeho stáří se odhaduje na 18. století. Jde o drobnou dvouprostorovou stavbu s pavláčkou, která byla sroubená většinou z borových trámů a spáry byly zamazány mazanicí. Sedlovou střechu pokrývají žitné došky – nejrozšířenější krytina Polabí. 
Chlívky buď stojí samostatně, nebo jsou součástí špýcharu. Samostatný objekt je z Nouzova na Dymokursku. Dva prostory byly určeny prasatům, nad nimi pod střechou se nacházely ještě kurníky pro slepice. Tento typ byl velmi oblíbený, stával vedle hnojiště a vedle bývala ještě budka záchodku. Z osady Vinice u Městce Králové byl přenesen do skanzenu jednoprostorový špýchar postavený z dubových trámů se sedlovou střechou. K němu byly připojeny roubené prasečí chlívky s kurníky ze Záhornice. Hospodářské objekty doplňují selské brány, stodola, úly, milník, ukázka dobového hřbitova s litinovými kříži a pololidovými plastikami.
-daš-Foto: šum