Žižkovský televizní vysílač nepřehlédnete téměř ze žádného místa Prahy. Ocelově šedé věže s „návleky“ vyhlídkových kabin a bílým anténním vrcholem se tyčí nad Prahou. Na „kosmickou raketu“ si řada lidí nikdy nezvykne. Na druhou stranu je dnes žižkovský televizní vysílač od Václava Aulického dnes už klasikou stylu high-tech. Příběh, na jehož konci je více než dvěstěmetrová elegantní věž, začíná už v roce 1953, kdy v květnu začalo v ČSR pravidelné televizní vysílání. Tehdy televizní signál na území Prahy šířil vysílač umístěný na vrcholu petřínské rozhledny. A protože v případě Petřína šlo o dočasné řešení, dlouho se uvažovalo o tom, kde a jak umístit nový pražský televizní vysílač.

Vhodná lokalita se tehdy vybírala z více než deseti různých pražských míst, nakonec byly po řadě peripetií zvoleny Mahlerovy sady. Mimo jiné se uvažovalo o nedaleké Parukářce, ale poblíž ní se nacházel vojenský prostor. Celková výška vysílače pak byla vypočtena podle lokality: aby věž pokryla celé spádové území, musela být vysoká právě oněch více než dvě stě metrů.

Václav Aulický, autor architektonického řešení, se podle svých slov snažil celkový výraz štíhlé stavby pojmout tak, aby co nejméně narušil panoráma města. Velké měřítko, které by do řešení například vnesla jedna mohutná věž zakončená jednou velkou kabinou, se zdálo příliš razantní, takže nakonec navrhl věže tři.

Technologie stavby získala patent

Postavit v osmdesátých letech při socialistické úrovni stavebnictví technologicky náročnou věž nebylo jednoduché. Co je na ní nejzajímavějšího? Tehdy se ve světě nové věže stavěly většinou ze železobetonu, ten však na obvodu věže vlivem ohýbání a výrazných povětrnostních vlivů někdy praská a koroduje. V době, kdy autoři zpracovávali návrh, tedy v letech 1979 – 1980, bylo na Žižkově podle dostupných údajů jedno z nejhorších životních prostředí v Praze (tehdy ještě nebyla tato oblast plynofikována, většina domácností byla vytápěna tuhými palivy). Kruhové tubusy z oceli mají na své vnitřní straně systém vodorovných výztuh a trnů, které zabezpečují spojení ocelového pláště s cca 30 centimetrů tlustými železobetonovými stěnami. Ocel, která tvoří podstatu konstrukce věže, umožňovala v prvé řadě vcelku jednoduchou a rychlou montáž velkých dílů, v druhé řadě pak korespondovala s architektonickým záměrem vytvořit kompaktní a aerodynamicky příznivý tvar. Tato technologie stavění byla ve své době unikátní a autoři ji stejně jako speciální laminátový plášť chránící anténní systémy po dokončení patentovali.Základní kámen žižkovského vysílače byl položený v říjnu 1985. Pak vyrostly tři kruhové tubusy vysoké 134 metrů. Hlavní, který na konci přechází do anténního nástavce, má průměr 6,4 metru, další dva jsou široké 4,8 metru. V hlavním tubusu jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších je provozní technologický výtah a nouzové požární schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů uložená železobetonová, čtyři metry silná kruhová deska o průměru 30 metrů. Zkušební provoz věže začal v březnu 1991, od 3. května 1991 věž funguje ve standardním provozu.

V roce 2000 byly na tubus žižkovské věže se souhlasem a za přispění jejího autora instalovány v rámci projektu Praha – Evropské město kultury 2000 plastiky Mimina/Babies od výtvarníka Davida Černého.

Výstavba: 1985 – 1992Výška věže: 216 metrů (474 metrů nad mořem)

-var-Foto: www.tower.cz