Denní světlo v architektuře
To věděli již antičtí stavitelé a hojně toho využívali. Omezováním přímého slunečního světla, vnikajícího do budovy, tvořili pomocí světelných paprsků vzory, proměnlivé v závislosti na denní době, jak dokládá například Pantheon v Římě. Středověk se omezil na nutnost zajistit bytelnost staveb, a v chladnějším klimatickém pásmu také alespoň do určité míry omezit tepelné ztráty. Konstrukční postupy a dostupné technologie navíc nedovolily aplikovat velká okna, malé otvory znamenaly snadnější konstrukci a mnohem menší únik tepla.
ČTĚTE TAKÉ:
Obecný rozvoj stavitelství a architektury, a současně neustálé zdokonalování technologií konstrukcí i materiálů umožnily stavět budovy se stále většími okenními otvory. Opravdu velký zlom v tomto směru přineslo však do architektury 19. století - nově využívané železné či ocelové konstrukce v efektních kombinacích se sklem umožnily snížit hmotu zdí a prosvětlit budovy velkými okny či dokonce prosklenými stěnami. Českým exemplářem takové odlehčené a na pohled křehké konstrukce z oceli a skla je Průmyslový palác na Výstavišti v pražské Bubenči, projektanta Bedřicha Münzbergera. Konstrukce a použité materiály dovolily maximální možnou měrou osvětlit nejen obrovský interiér, ale také se světlem dále pracovat.
Moderní design, pracující s denním osvětlením, se proto již dlouhé období přednostně zaměřuje na způsoby optimálního využití přirozeného světla v místnosti, ať už jde o jeho „přenesení“ dále do místnosti, či alespoň nasměrování. K tomu využívá nejen prosklení vnějších stěn domu, ale využívá i vnitřní skleněné přepážky, stěny z luxferů a podobně. K dokonalosti dovedenou konstrukcí jsou stále více využívané, a díky tomu i neustále zdokonalované světlovody, které umožňují přivést světlo nejen tam, kde je ho velmi málo, ale dokonce i tam, kde není vůbec. Princip světlovodů spočívá v tom, že denní světlo zvenčí dovedou pomocí odrazivých ploch až do interiéru.
Foto: Lightway, Allstav, Dana D. Daňková