Prehistorie

Kdysi zde stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, založený Janem Lucemburským v roce 1342. Říkalo se mu tehdy Zahrada Panny Marie. Uplynulo však jen několik desetiletí a klášterní budovy v husitských válkách lehly popelem. V polovině 15. století zde byla jen holá planina. Pozemky spravoval pak jinonicko-butovický statek. Plynula staletí, až v roce 1722 se toto místo zalíbilo Ignáci Kiliánu Dientzenhoferovi, zakoupil zde tedy parcelu, aby pro sebe a svou rodinu postavil barokní vilu neboli letohrádek. V prodejní smlouvě stálo, že se stal majitelem zahrady ležící před Újezdskou branou, kousku pole a domečku. Ihned se pustil do stavby.

ČTĚTE TAKÉ:

Podoba domu s dispozicemi malého reprezentačního sídla

Dientzenhofer se rozhodl pro dvoupatrovou budovu s bohatě zdobeným průčelím otočeným do rozsáhlé zahrady sahající až k Vltavě. Ta se také stala nedílnou součástí stavby a architekt jí věnoval velkou pozornost. Zahrada byla ozdobena sochami, bazény, vodotrysky, habrovými alejemi, zimostrázy zformovanými do nejroztodivnějších tvarů ve stylu zámecké francouzské zahradní architektury. V roce 1728 byla stavba ukončena a Dientzenhoferovi se mohli stěhovat. Pohledy návštěvníků přitahoval především výrazný střední rizalit ukončený trojúhelníkovým štítem a balkon v patře zpřístupněný francouzským oknem. Průčelí vedle balkonové bohatě tepané mříže bylo ozdobené dvěma alegorickými bustami – Nocí a Dnem (dnes zde originály již nenajdeme, byly nahrazeny kopiemi). K centrální části pak přiléhala dvě symetrická křídla, zakrytá plochou střechou, posléze přestavěná také na patrové budovy, ale to až na konci 19. století.

portheimka

V přízemí ve středovém prostoru se nalézala tzv. sala terrena s unikátní původní zděnou studnou. Zde Kilián Ignác pracoval a přijímal návštěvy. Nad pracovnou se pak rozkládal hlavní sál obložený umělým barevným mramorem. Jeho strop vymaloval významný barokní malíř Václav Vavřinec Reiner v roce 1729 a svou fresku nazval Bacchus na kozlu vedoucí krajinou tančící satyry a nymfy.

Další osudy vily, později nazvané Portheimka

Po Dientzenhoferově smrti získal letohrádek František Ferdinand Buquoy, ten se zaměřil především na další úpravy zahrady, tentokrát podle rokokové módy. Vystavěl zde skleníky – oranžerie a fíkovny.

V roce 1815 koupili dům podnikatelé Morris a Leopold Porgesovi z Portheimu. Na polovině zahrady postavili továrnu na výrobu kartounu, kterou však v roce 1872 zničil požár. V roce 1884 se město Smíchov rozhodlo pro stavbu kostela svatého Václava a potřebovalo na něj získat pozemek. Odkoupilo tedy část zahrady příslušející k vile. Tehdy také došlo ke zboření jižního křídla letohrádku. Od počátku 20. století byla bývalá Dientzenhoferova chlouba neobývaná a pomalu začala vypadat více než neutěšeně. Zahrada se stále zmenšovala, prostor byl použit jako stavební parcely. Po vzniku první republiky v domě sídlila Československá amatérská atletická unie, po druhé světové válce sloužila vila opět k bydlení, i když tentokrát nájemnému, a prostory byly rozčleněny pro několik nájemníků. V 50. letech 20. století získaly barokní prostory archiv a knihovna Spolku přátel Smíchova a od roku 1954 zde působila organizace zvaná SÚRPMO (tedy Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů), díky tomu bylo o historickou budovu jakžtakž pečováno. V 60. letech 20. století se nakonec dočkala rozsáhlé rekonstrukce a stala se sídlem Českého svazu výtvarných umělců, pod jejichž patronací vznikla také v těchto místech Galerie D (D – jako Dientzenhofer).

Po roce 1989 byla tato vila bez využití. A tak počátkem 90. let zde zřídila společnost Porges vlastní rozhlasovou stanici Rádio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Dientzenhoferův letohrádek se dočkal další pietní obnovy. Jenže společnost skončila v úpadku a Portheimku dnes vlastní hl. m. Praha a spravuje ji Městská část Praha 5. Najdeme zde opět výstavní prostory, tentokrát nazvané Galerie Portheimka, a kavárnu.

Ignác Kilián by mohl být dnes spokojen, dům jeho radosti stále žije a opět je chrámem múz, jen místo zahrady plné tajemství je zde malý parčík, místo her dětí, a v zimě tu bývá nainstalováno i umělé kluziště.