„V Herbenově domku je střed kraje. Člověk sem přichází jako k nějakému hradu či rozhledně či k místu označenému v cestovních příručkách třemi hvězdičkami. Možná, že ani na průčelí, ani uvnitř není nic zvláštního, ale poutník stojí před vrátky, protože to patří k věci. Samozřejmě! Kdyby byl na Náchodsku, zabrousil by k Starému Bělidlu, v končinách Herbenových musí za Herbenem. A je mu přitom blaze. Obestírá jej jakási důvěrnost, nese se jako chudý příbuzný panstvím svého pana strýce, kráčí po stopách příběhů a každý kout je pojmenován a určen a objeven a dobyt právě pro něho. Jaký tedy div, že putující čtenář dorazil právě k mistrovu domku? Jaký div, že se mu zachtělo slyšet příběh, který velký epik zamlčel, jaký div že by rád ulovil nějakou pravdu nebo pravdičku o osobnosti svého básníka?“ (Vladislav Vančura)

Spisovatel Táborska

Jan Herben je dnes už poněkud opomíjený spisovatel, kdysi však patřil mezi nejznámější novináře a tvůrce realistické prózy konce 19. a počátku 20. století. Přesto každý, kdo citově tíhne ke krajině kolem Votic na sever od Tábora, by měl alespoň prolistovat jeho knihu Hostišov – historické a přírodní obrázky z Táborska, kterou považoval už slavný literární kritik F. X. Šalda za vrchol Herbenovy tvorby. Ze školních lavic můžeme ještě vědět, že nejrozsáhlejším dílem tohoto autora byla románová kronika z jižních Čech, nazvaná Do třetího a čtvrtého pokolení.

ČTĚTE TAKÉ:

Spisovatel Herben pocházel z moravských Brumovic u Hustopečí. Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – dějiny, zeměpis a češtinu. Svou novinářskou dráhu začínal jako redaktor Národních listů. K významnému rozvoji žurnalistiky i literatury přispěl, když založil vlastní čtrnáctideník, posléze deník, Čas, který hlásal myšlenky realistů. Vydával také beletristickou přílohu Besedy Času, a díky ní objevil řadu nových spisovatelů, mimo jiné například Petra Bezruče či autora Broučků Jana Karafiáta.

Za první republiky pracoval v Lidových novinách spolu s bratry Čapkovými a celoživotně obdivoval našeho prvního prezidenta profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Ten ho také v Hostišově navštívil.

Herben a Hostišov

Jan Herben miloval venkov. Bydlel sice v Praze, ale za svůj letní byt si vybral Hostišov u Votic. Nejprve si zde pronajímal letní byt, ale po pěti letech se rozhodl, že si v této obci nechá postavit vlastní dům. Koupil pozemek a požádal mladého pražského architekta Jana Kotěru o projekt. Ten vyhověl a podle Kotěrova návrhu vilu pak postavil v roce 1902 votický stavitel Emanuel Vrzal. Mnozí lidé výsledek kritizovali, dokonce krajinář Antonín Slavíček Herbenovi vynadal, že zkazil ráz půvabné vesničky. Ale Herben byl s podobou domu spokojen: „Nic tak krásného a důmyslného jsem nečekal, bylo mi, jako by nás umělec povyšoval do vyššího stavu. Byla to úhledná vila s rázem idealizované rezidence amerického Čecha a s duchem české horské chalupy.“

Nový dům

Stavba byla projektovaná jako obdélník s průnikem dvou os. Vilu přikryla mohutná střecha s přesahem a atypicky lomenou valbou bočního štítu. Na stranu obrácenou k cestě bylo umístěné hrázdění v červenohnědé barvě, které se stalo výrazným zdobným prostředkem. Předsíň otevíral půlkruhový oblouk, který připomíná vchod do moravského sklípku. Tento architektonický prvek vznikl na přání budoucího majitele domu. Směrem do zahrady pak přízemí objímala veranda s nízkým dřevěným zábradlím zdobeným vyřezávanými srdíčky.

Verandu dotvořil nástěnnými malbami akademický malíř Jan Panuška, pocházející z blízké Zdeboře.

Do předsíně ústily všechny místnosti a úzké dřevěné schodiště spojující přízemí s podkrovím. Přibližně polovinu domu zabírala velká světnice s krbem, která byla vlastně nejen pracovnou, ale i přijímacím pokojem.

I přes drobné úpravy si dodnes Herbenova vila zachovala svou původní tvář.

K domu patřila také zahrada, která Jana Herbena okouzlila a láska k půdě v něm hluboce zakořenila. Sám o tom říkal: „Čtyři sta čtverečních sáhů v království českém, jež praotcové a otcové naši drželi, držím nyní já – já, Jan Herben. Snad bych tomu nebyl věřil před lety, že já budu v druhé polovině svého života běhat po zahradě s rýčem a lopatou, sotit se umorousaný, zaprášený, poškrábaný na rukou a zarudlý v tváři, a je to pravda. A mám na vous vypočítáno, čeho ta zahrádka ještě potřebuje: tu bude trávník, tam zelenina, tam kolem celého plotu fazole a slunečnice. Chci to dělat sám vlastníma rukama.“

Jan Herben sice nakonec zemřel v roce 1936 v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech, ale jeho dům i zahrada v Hostišově stále žije, obývána lidmi, kteří si váží odkazu svých předků. A krajina severního Táborska je dodnes nazývána Českou Sibiří, jak ji pojmenoval podle místního zvyku Jan Herben ve své literární tvorbě.