Nad rušnou pražskou ulicí Plzeňskou se vypíná kopec, na jehož vrcholu najdeme přírodní lokalitu zvanou Skalka. Svůj název získala podle viničné usedlosti téhož jména. Přestože byla už v roce 1958 zařazena do státního seznamu chráněných nemovitých památek, málokterý Pražan o její existenci jen něco málo tuší. Místo krásného anglického parku, který kdysi obklopoval výstavnou budovu, se rozkládá neprostupná, džungli podobná houština skrývající zchátralé stavení. Bližší prohlídka se nedoporučuje, neboť místo se stalo útočištěm bezdomovců a dalších asociálních živlů včetně jejich ostrých psů. Zřejmé však je, že celý objekt je ve vážném havarijním stavu bez základní stavební údržby. Dům má narušenou statiku, hospodářské budovy, ohradní zdi a brána průjezdů jsou zachovány jen v torzech.

Slavná minulost

V 16. století se tato náhorní plošina na vysoké skále nazývala Na Vejhřevkách a rozkládaly se zde tři vinice: Klemperna, Kovářská a Stará. Všechny tři zakoupila na přelomu 16. a 17. století Dorota Skálová. Vinice se pak začaly nazývat Skálovské a odtud byl jen krok k názvu Skalka. Dorota Skálová si však nejspíše žádnou stavbu nenechala na tomto místě postavit. Zdá se, že panský dům zde vyrostl až na konci 18. století.

DALŠÍ CHÁTRAJÍCÍ PAMÁTKY, KTERÉ JSME NAVŠTÍVILI:

V té době zde byl vybudován patrový obytný dům ve tvaru písmene U – šlo tedy o trojkřídlou budovu s dvěma kratšími bočními trakty otevřenými do dvora. Dále zde vznikla ještě obdélníková stavba. Domy obklopovala barokní zahrada vytvořená ve stylu anglického parku. Tu uzavírala ohradní zeď s výstavnou branou.

Na konci 19. století i přes různé přestavby zůstala zachována základní barokní podoba Skalky. Jsou zaznamenáni i její majitelé – šlo o lékařskou rodinu Rennerů. Z jejich pozůstalostí lze vyčíst i některé údaje o nemovitosti. Například to, že fasáda byla členěna svislými plochými výstupky zvanými v architektuře – lizény. Žádná konkrétní dokumentace se však nenašla.

Počátky úpadku

V roce 1963 došlo k necitlivé přestavbě usedlosti pro obytné účely. Vznikla tak jednopatrová budova s vysokou valbovou střechou s malými vikýři bez jakýchkoliv ozdob. Pak už jen postupovala devastace.

V loňském roce se k stavu této zajímavé památky vyjádřil ing. architekt Jan Bárta: „Usedlost je mimořádně významná jednak svojí architekturou (i když v časech socialismu poničenou při přestavbě na ubytovnu), zejména ale svojí rolí krajinotvornou, včetně úprav okolí terasami a skupinou staletých stromů a umístění areálu na výrazné skalnaté vyvýšenině, na hranici chráněného přírodního výtvoru. Dnešní stav objektu je již naprosto havarijní v takové míře, že během příštího roku spadnou krovy a bude konec, respektive může stavební úřad vydat (a oprávněně) demoliční výměr, což je ovšem zjevně přáním současného ´majitele´.“

Jeho zpráva zní jako hrana. Rok uplynul a stavba prozatím ještě drží pohromadě, ale jak asi dlouho?

Možná, že jednou bude tato bývalá památka vymazána z mapy, jelikož se už objevily představy o novém využití tohoto lukrativního místa. Vždyť by se zde mohlo postavit nové „malé“ sídliště.