V Thingvellir National Park je místo, které se jmenuje Brekkuskogur a je na břehu jezera Laugarvatn. Zvlněná krajina s výhledem na hory je přísně chráněná hned z několika důvodů. Jedním jsou teplé geotermální prameny zde vyvěrající, další je příroda, která ukazuje, co znamená kontinentální drift v praxi. Samozřejmě je to i rostlinstvo, jako například Bláskógar, jde o typickou dřevinu Islandu.
Ale vraťme se k architektuře. V téhle krajině byly vystavěny domy pro návštěvníky, které zcela respektují tuto přírodu, její historii, začleňují se do ní, a stávají se součástí podhorské krajiny.
Celá tato „chatová“ oblast o dvaceti domech respektuje divokost a nespoutanost přírody. Vsadit sem cokoliv pravoúhlého, barevně odlišného by bylo hříchem, znásilněním krajiny. A tak ve studiu PK Arkitektar připravili celý soubor staveb, které jsou z části zakopané do svahu, jímž přerůstá místní flora přes střechu, a jejichž architektura je tektonická, nestejnorodá.
Foto: Rafael Pinho
Dva domy nejsou stejné. Každý přesně odpovídá terénu a místu, kde stojí. Mají společné akorát tvarosloví výrazného prolamování a obložení fasády opalovaným dřevem. To je stará islandská technika, protože dřevo takto opálené vydrží mnohem víc než dřevo lakované. A na Islandu je to opravdu hodně potřeba.
Konstrukce domu je opět celá dřevěná. Například střechy jsou vlastně dřevěné vykonzolované rošty, které nesou půdu pro růst místní flóry. I tahle technika není nijak nová. Opět ji lze vystopovat po staletí nazpět.
Jen podlaha je z leštěného betonu. Jinak stěny jsou z dřevěných skládaných desek. Použit je i místní na sucho skládaný kámen. Centrem domů je vždy kuchyně. Za pozornost stojí i možnost vyjít z koupelny rovnou na terasu.
Výsledek je natolik zakomponovaný do místní přírodní struktury, že z určitého pohledu není vlastně vůbec vidět. Jeho uhlíková stopa na planetě je pak extrémně malá. Vždyť jsou využity hlavně místní zdroje a k vytápění se používá teplá voda z místního geotermálního vrtu.
