- Architekt Rampich popisuje složité rozhodování o demolici nebo rekonstrukci zakoupených nemovitostí.
- Stojí před dilematy klientů a sám se snaží najít rovnováhu mezi emočními vazbami k domovu a jeho stavebními nedostatky.
- Rozhodování je komplikované různými faktory, jako jsou stavební normy, historické hodnoty domu a jeho umístění.
Tento souhrn byl vytvořen pomocí AI a je kontrolován redakcí.
„Na samém okraji města, uprostřed nahnilých chatrčí s rozčepýřenými střechami, stál okresní chudobinec. ...Budova byla vystavěna v sedmdesátých letech minulého století a odpuzovala každého svým odmítavým, sveřepým vzhledem. ...V představách stavitelových, který tento dům zbudoval, splývali chudí lidé se zločinci.“ Karel Poláček, Okresní město
Destruovat romantiku chaloupky v tajemné zarostlé zahrádce, ó, to bolí. Žena je někdy schopna krásu chalupy vidět v podstatě ve všem, muž se obvykle nechá přesvědčit k demolici snáze (či alespoň významně „nahlodat“). Pochopí většinou, že tu nejde jen o ono záhubné působení času, tomu se koneckonců dá tak či onak postavit vždycky, nýbrž o samu podstatu stavby.
Některé chalupy už v okamžiku svého vzniku byly zkrátka natolik odbyté a chudinské, že jsou pro dnešní standard nepoužitelné. Chybí základy, strop ve výšce 220 cm tvoří pár klacků omazaných hlínou, a střecha darmo mluvit. Jiné domy jsou nejen svým vzhledem, ale i svou konstrukcí a původní úrovní provedení naopak přestavitelné pro současné životní nároky docela dobře. Však si, milý čtenáři, přečti obě citace Karla Poláčka.
„Obchodník ustoupil o několik kroků dozadu, aby si mohl prohlédnout svůj dům. Rád patřil na toto stavení, které bylo z největších v okresním městě. Byla to jednopatrová budova s osmi okny, která zírala na náměstí.“ Karel Poláček, Okresní město
Správné pojmy
Pojďme si dnes trochu probrat ona základní východiska, která nás vedou k zachování, či naopak odstranění stavby. Ale hned zpočátku si snad ještě vyjasněme dva pojmy, ve kterých se chybuje dosti běžně. Rekonstrukce je uvedení stavby do podoby, jakou měla při svém zrodu. Jako taková se ovšem skoro nikdy neprovádí, snad jenom u památkově chráněných objektů. Tady často památkáři trvají na původním stavu, který ale přirozeně uživateli a investorovi nemusí tak úplně vyhovovat.
Dosáhnout konsenzu bývá někdy opravdu těžké. Adaptace (přestavba) je úprava stavby za účelem vylepšení možností jejího funkčního využití či výtvarně architektonických kvalit. Cílem adaptace tedy není dosažení původního stavu, nýbrž stavu vylepšeného. Měl jsem klientku, která kdysi navíc ne zcela pregnantně používala slova asanace a sanace. Takže: asanace je zboření, demolice, sanace ve stavebním smyslu pak odstranění závad a prodloužení existence stavby. Tak. Ale nebojte se, platný český stavební zákon všechny tyhle pojmy zrušil a operuje výhradně s termínem stavební úpravy. Máme tedy vystaráno.
Opravit, či zbourat? Někdy je rozhodování dost těžké. V obou těchto případech bych přemýšlel, zdali by případná nová poloha domu nepomohla lépe řešit sousedství rušné komunikace
Minové pole
Ale vraťme se ještě k úvodní situaci. Stojíme na zpustlé zahradě domu, který mí klienti právě zakoupili za milion korun i s pozemkem, a já volím slova velmi úzkostlivě, našlapuji v rozhovoru na špičky jak bratři Bubeníčkovi v baletu Minové pole. Střecha bude potřebovat novou krytinu, tyhle bobrovky, kterých stejně bezmála polovina chybí, se už nevyrábějí od r. 1930, kdy se vyčerpalo zdejší hliniště za potokem. No, a to si vyžádá i novou klempířinu, ty svody jsou tu takhle provizorně už zřejmě od toho slavného výbuchu v muniční továrně wehrmachtu za lesem. Latě i krovy musíme ale vyměnit také, dřevomorka je prevít, ale nové krovy rovnou přizpůsobíme půdní vestavbě, má to tedy i své výhody. Okna a dveře už také dosloužily, to je jasné.
Snad bychom mohli zachovat jen ty hlavní, vchodové, důkladně je repasovat a zateplit, nebude to nic laciného, ale taková připomínka původního stavení má svou nespornou emoční cenu. Komín je průlezný a zachránit se nedá, zřítil by se, kdyby na něj dnes usedl i jen trochu vypasenější holub. Problém je také ve vnějších obvodových zdech: nejenže jsou vlhké a kamenné, ale hlavně nemají skoro žádný základ, celý dům končí sotva 20 cm pod terénem. Podlahy? Kompletně vyvézt, odizolovat a udělat znovu. Stropy? Jsou moc nízko, přece se tu nebudete krčit s hlavou věčně otlučenou o prohnuté trámoví. Rozebereme je a uvidíme... Dál se už nedostaneme, mladé paní se třese hlas: „Ale to nám, pane architekte, z toho domu nic nezbyde...“
Výhybky snů
Rozumím těmhle pocitům velmi dobře. Klientovi je ale důležité hned zpočátku nalít čistého vína... Ale vždyť vlastně není tak zle, ten milion za dům s pozemkem rozhodně nejsou žádné vyhozené peníze. Koupili přinejmenším krásné prostorné místo v hotové struktuře obce. Za poloviční pozemek kdesi v bezduchém satelitu by zaplatili dvakrát nebo třikrát tolik. Mají tu vzrostlou zahradu i sad, dokonce vlastní vydatnou studnu. A ta stodola se stájemi na konci dvora vypadá docela festovně, mnohý sedlák své hospodářské budovy vystavěl mnohem solidněji než vlastní chalupu, krávy a koně mívali přednost.
Co zkusit přestavět na bydlení právě stodolu? Cihly a kámen z rozebraného domu se očistí a použijí znovu, dřevo se spálí v krbu (kromě těch několika úžasných trámů, které po očištění a konzervaci použijeme znovu). A tašky se nikam vozit nebudou, použijí se ke zpevnění cesty k lesu, ani ekolog značně nervózní tady nebude nic namítat, hlína se vrací do země... Slzy většinou oschnou dosti rychle, výhybku snů se snad podařilo přehodit. Jindy naopak požaduje klient strhnout stavení, jehož podstata je velmi dobře použitelná i pro jeho budoucí plány. Jako architekt jej musím upozornit na přednosti a možnosti původní stavby, nabýt jistoty, že se klient rozhodl pro zbourání domu z dobře promyšlených důvodů. Dům může totiž vypadat i velmi sešle a „vybydleně“, aniž by ztratil šanci v posledku se stát kultivovanou a v místě zakotvenou stavbou s „osobní“ historií. A takového je (skoro) vždycky škoda.
Furor architektonicus
Udělal jsem nedávno zajímavou zkušenost, o které se chci na okraj zmínit. Byl jsem pověřen vymyslet gruntovní přestavbu vilky staré dvacet let, vztyčené tehdy v nejhorším omámení podnikatelsko barokní manýrou. Všechno na domě dosud svítilo novotou, ale bylo to pro nové majitele (a pro mě rovněž) neskonale odpudivé. Na haldu odpadků lidstva tak přibylo spoustu plastu, polystyrenu a umělého kamene, ale zjistil jsem, že např. odkrojení šestiúhelníkového rizalitu ve mně vyvolává přímo jakýsi vítězný „furor architektonicus“! K rozhodnutí, zdali dům zbořit, či přestavět, nás mohou přivést zřetele trojí povahy: provozně dispoziční, konstrukční a administrativní. Všechny je třeba vážit kompletně a snažit se jim připisovat správnou váhu a důležitost, pokud možno bez emocí.
Dům může být dobrý, i když si v něm bezdomovci zřídili latrínu a natřeli si jeden pokoj hnusnou oranžovou barvou, a naopak mizerný a nepoužitelný, i když má umně provedené šambrány štítových oken z kvalitního pískovce. Pokud vám dispoziční řešení domu víceméně vyhovuje, je to jasný důvod pro jeho zachování. Lze-li dům přístavbou zvětšit, tím lépe. Jenže takhle úplně jednoduché to většinou nebývá. Dříve např. lidé takřka nehleděli na orientaci domu ke světovým stranám, takže se vám docela dobře může stát, že si koupíte dům s jedním okénkem na východ a šesti okny na sever. Taková dispozice se navíc může zlepšit jen velice těžko i díky sousedství, všechna okna např. míří k sousedům. Tady opravdu někdy pomůže dům zbořit a nový přesunout do vhodnější polohy v rámci daného pozemku.
Moc čerstvě
Hledisko konstrukční je vlastně otázkou stavebního standardu domu. Už jsem zmínil příklad oné (dosti často) nedostatečné světlé výšky obytných místností, „přikrčenost“ některých chalup je až překvapivá: jak v tom ti lidé vůbec mohli žít? Další klasickou překážkou jsou zdi z kamenného či smíšeného zdiva, jejich odizolování proti vodě, zpevnění jejich základů atd. A i když je chalupa nebo vila konstrukčně zcela v pořádku (to lze ovšem spatřit se stejnou pravděpodobností jako senátora Čubu na zasedání horní komory) a má použitelný prostorový rozvrh, přesto jsou z hlediska dnešních nároků její konstrukce hluboko „pod čarou“. Výměna oken a zateplení fasády nás čeká vždycky. Dům tím ovšem ztratí něco ze své přirozené patiny a může nás až zaskočit, že vyhlíží náhle trochu moc čerstvě, až příliš vzorně a tuze... německy.
Úřednický paradox
Třetí hledisko pro rozhodování, zdali zbořit, či ponechat, jsem nazval úřední. Mám na mysli fakt, že stavební úřad vám např. odsouhlasí stavební úpravu domu, ale když byste chtěli dům zbořit a na jeho místě vystavět nový (třeba i ve zcela původním půdorysném a výškovém uspořádání), povolení dostat nemusíte. Někdejší dům byl prostě vztyčen za jiných zákonných podmínek, než jsou ty dnešní. Dosti často se s tím setkávám a tu je někdy jediná rada, nechce-li investor polohu a podobu domu měnit: celou akci důsledně nazývat stavebními úpravami, i když třeba z původní stavby toho opravdu moc nezbude. Zákon totiž nedefinuje, kolik procent konstrukcí domu musí zůstat, aby to ještě byla stavební úprava a ne už novostavba.
Správné rozhodnutí, zdali zbořit, či ponechat, vám přeji!
Příště: Výraz domu - Exprese, nebo klid?
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada 9/17.