Něco jiného jsou balkony na činžovních či veřejných budovách, tady svůj smysl sem tam i osvědčí. Když jsem hledal úvodní citace pro dnešní článek, překvapilo mne, jak jsou oba slavné balkony úzké, ten na Melantrichu měří jen asi 80 cm, na paláci Kinských je širší jen o málo. Oba jsou tedy takřka pobytově bezcenné, hodí se jen na vyhlašování sametových i nesametových pučů, revolucionáři tu stojí v jediné řadě rameno na rameno.
Ještě jeden slavný balkon mě napadá: Romeo: „Kdo nepocítil ran, se jizvám směje.“ (Julie se objeví na balkoně nad ním.) „Však tiše, co to svítá nade mnou?“ Jak různá je role balkonů! Balkon, terasa, lodžie, francouzské okno. Věnujme dnešní článek právě těmhle poslům pohody bydlení a dolce far niente. Jaký je mezi nimi rozdíl a za jakých podmínek přidají rodinnému bydlení na kvalitě?
Terasa k nám připlula z teplých mediteránních oblastí jižní Evropy a Blízkého východu. Původně se tak označovala vlastně jakákoli vyrovnaná horizontální plocha v terénu, pak i přístupná rovná střecha domů, krytá kamennými deskami, uloženými v jílu, což v oblastech s nízkými srážkami stačilo odvádět dešťovou vodu mimo stavbu. Na takové terase se běžně žilo, stolovalo i spávalo, ba děly se tu i mnohé další zajímavé věci.
Krásná terasa s pergolou a stínicí markýzou, tentokrát po česku. Snímek je z Vyškova
Bible nám v 2. Samuelově knize prozrazuje: Jednou k večeru vstal David z lože a procházel se po střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě omývala. Byla to žena velmi půvabného vzhledu.
Dodnes při svých prázdninových pobytech ve Středomoří vnímáme onoho půvabného genia loci, na němž střešní terasa domů přímořských městeček v nejrůznějších podobách a provedeních významně participuje.
Středomořské pobřeží bychom si bez střešních teras ani nedokázali představit
Koncepční přínos
U nás stejným slovem označujeme ovšem i místo na zahradě v sousedství rodinného domu, které je vydlážděné, opatřené dřevěnou palubou či jinak zpevněné, někdy i mírně vyvýšené nad úrovní okolního terénu, je-li např. svažitý apod. Umožní nám to alespoň v létě vytáhnout stůl, židličky, křesílka, lehátka, houpací sítě čili hamaky (co slovo to lákavý příslib) a ovšem i gril, a příjemně si tak zvětšit vnitřní obytný prostor o místo “pod otevřeným nebem“.
Už mnohokrát jsem psal, že právě v tomhle spatřuji snad největší koncepční přínos bydlení v rodinném domku, který tu po sametové revoluci začal být uplatňován takřka generálně. Domů, které se o možnost propojení interiéru s exteriérem výrazným výškovým odtržením úrovně obytného podlaží od nivelety k domu přiléhajícího terénu zahrady připravily, významně ubylo a pořád ještě ubývá.
Balkony a terasy v hojné míře, k tomu ale i oblouky, ošklivé a špatně provedené obklady, historizující lucerničky... A samozřejmě, to příšerné farmářské zábradlí. Zdá se, že nejlepší je ale tak jako tak posedět dole, na zahradě, která možná časem bude také příjemnější, nejen tenhle „průmyslový“ a mrtvý trávník. Starší foto je z Řitky u Prahy
Tu je ovšem třeba říci, že pro zřízení takovéto pobytové terasy vlastně neexistuje jediné správné místo. Tradičně to býval (a dosud většinou pořád je) prostor před jižním průčelím, jenže v posledním desetiletí spolu s tropickými letními parny rázu až afrického je ideálnost téhle polohy do značné míry relativizována.
Jako rozumné a funkční řešení se jeví myšlenka k domu přidat ne jednu, ale alespoň dvě terasy. Na té jižní, zastíněné pergolou či markýzou, sedávám v případě, že to Taťána Míková s Alenou Zárybnickou v proroctvích očekávatelných teplot nepřehánějí, červencový oběd servíruji ale raději na terase podél severního průčelí, schované ve vrženém stínu domu.
Příliš salonfähig
Také u nás občas zahlédneme i střešní terasu, většinou na střeše přízemí, před ustoupeným vrchním podlažím domu. Do značné míry je to dědictví po geniálním Le Corbusierovi (který ovšem sám čerpal z tvarosloví domů časů biblických): programově se jeho střešní terasy snažily nahradit plochu zahrady, kterou dům svým objemem „zalehl“ (tzv. 2. teze moderní architektury z r. 1927).
Předpokladem byl ovšem rozvoj stavebních a zvláště izolačních technologií, ještě v 19. stol. prakticky neznámých. Domy podobného způsobu nás okouzlují dodnes, jako by k nám přinesly něco z espritu a stavební tradice Středomoří. V současnosti už pro nás ale znamenají i velký kus domácí stavební tradice, spojované s 1. republikou.
S rozvojem měst, jejich růstem do výšky a zahušťováním, se u nás, stejně jako v ostatní Evropě, v 19. století (někde už v 18.) objevuje nový stavební druh, činžovní dům. V něm jsou byty naskládány nad sebou v jednotlivých podlažích, kontakt se zahradou často nemívá ani ten nejspodnější, neboť v přízemí bývají prodejny, kanceláře či dílny.
Své velké chvíle zažívá balkon. Každý slušnější byt musel mít alespoň jeden, spíše však dva, jeden do dvora a ten druhý, hlavní, do ulice. Sedět na něm jen tak a pít třeba kávu však, zdá se, pro českou společnost 19. století příliš salonfähig nebylo, na nějaké balkonové vysedávání naši měšťanostové evidentně nebyli. Spíše odtud jen slečinky dcery pana guberniálního rady mávali Tyršovi s Fügnerem, když ulicí kráčeli v čele sokolského průvodu.
Balkon, jak ho také známe, bohužel. Fotografováno ve Šternberku
Balkon tak byl a ještě v časech 1. republiky zůstal symbolem společenské prestiže a na mnohých fasádách té doby hlavním hřištěm dekorativních mačů (mám na mysli mače, nikoli mača), ukájejících potřebu zdobit. Na tom se v případě mnohých tuzemských rodinných domů dodnes mnoho nezměnilo.
Manet a Morisotová
Klasický balkon je definován jako plošina konzolovitě vyložená před líc zdiva. Vtipní Francouzi však poměrně záhy objevují kouzlo jiného řešení, totiž tzv. francouzského okna. Člověk zůstává ve svém obývacím pokoji, jen si (dovnitř) otevře nejlépe dvojkřídlové velké prosklené dveře a opře se o zábradlí v rovině fasády.
Nepřipraví se tak o intimitu svého bytu, slečinkám není z ulice vidět pod sukně a není potřeba ani dalšího sedacího nábytku k umístění venku. V roce 1868 namaloval Édouard Manet jedno ze svých stěžejních děl, obraz Balkon. Impresionistická malířka Berthe Morisotová mu tady posloužila jako model, trochu kuriózně však nesedí na balkoně, nýbrž v otevřeném francouzském okně.
Zatímco tedy u vícepodlažních činžovních domů balkon své opodstatnění nepostrádá, neboť alespoň zčásti substituuje možnost propojení interiéru s exteriérem, u rodinných domů je jeho užití většinou provozně zhola zbytečné a balkon tu spíše jen dekoruje stavební záměr. V éře socialistické vesnice se balkony objevovaly na přestavovaných venkovských chalupách, často jeden nestačil a dům „ozdobily“ dva či tři. Na takových balkonech ovšem nikdo nikdy neposeděl ani pár minut.
Mokrá babička v přízemí
Dobrý důvod k existenci bych balkonu přiznal jen u horních pokojů s jistým specifickým využitím. Balkon nejspíš z konstrukčních příčin nebude nikdy tak velký jako terasa na terénu, je to nejspíš jen místo pro osamělého jedince na invalidní židli, zádumčivou kvartální alkoholičku nebo třeba pro sušení plavek před pronajímatelným pokojem pro turisty, jak to dobře umějí stavitelé rodinných penzionů na svazích k moři. Rodinná večeře při svíčkách patří na terasu.
„Co se ti vybaví, když se řekne lodžie?“ ptám se kolegyně v ateliéru. „Průšvih!“ zní okamžitá odpověď (a to ještě necituji, veden vrozeným smyslem pro zdrženlivou noblesu, úplně přesně). Lodžie totiž na rozdíl od balkonu nevystupuje před líc stavby, nýbrž je vnořena dovnitř, „vykusuje“ svou výměru z její zastavěné plochy.
Proteče-li déšť skladbou jednotlivých vrstev balkonové plošiny, je to sice ošklivá vizitka práce projektanta či zedníka, izolatéra a dlaždiče, ale není to fatální: kapky vody smáčejí trávník před domem. Stane-li se něco podobného u lodžie, bude mokrá babička v přízemí. Hrůza pomyslet!
Z hlediska problémů s izolací a odvodem vody je tradičně nejproblematičtější lodžie, zapuštěná do šikmé střechy, která ji uzavírá z boků a někdy i z nižšího čela. Opravdu hrozivá jímka na pár kubíků vody, selže-li tady její odvod, neboť pohozené trepky ucpaly odtokovou gulu.
Stavební bonbónek
Balkon, lodžie, terasa, francouzské okno. Skvělá partička stavebních bonbónků, které nám mohou velmi zpříjemnit život v rodinném domě. Vždy je však třeba rozumně uvážit jejich opravdové využívání, neboť je-li jejich jedinou reálně uplatněnou funkcí „ozdobení“ či dokonce „rozbití“ fasády, je to jako bychom věčně chtěli po klavírním virtuosovi, aby nám hrál Ovčáky čtveráky.
Ing. arch. Jan Rampich
Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz
Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 6/2018.
Zdroj: Dům&Zahrada
