Napsal jsem kdysi, že aplikace obkladů v současné architektuře rodinného domu je „zásadní a široká jak rámě Barbory Špotákové“. Každý materiál, použitý k obkladu (inkrustaci), propůjčí architektuře domu či jeho částem zcela nové působení po stránce stavebně technické, ale i nový výraz výtvarný. Dům bez inkrustací je představitelný opravdu jen stěží, obklady se dávno staly jeho imanentní součástí, spojenou s ním a tkvící v něm jako korupce, iracionalita a podrazy v politice.
Mnohé obzory aplikací
Možná to mnohého překvapí, ale prvním inkrustačním materiálem, v tuzemsku odedávna používaným, je „obyčejná“ omítka či štuk. Velmi často se dnes potkáváme s domy obezděnými režnou cihlou, a tu si má každý možnost uvědomit, kolik cizího závanu s tímto povrchem stavby do Česka přichází a naopak -- kolik toho omítka dělá pro zdejšího genia loci, pro českost (moravskost) takových staveb.
Omítka v bělavých či šedavých tónech patří k domům ve funkcionalistickém a minimalistickém duchu. Bez další inkrustace se obejdou docela dobře
Chceme-li zkrátka něco udělat pro to, aby náš dům vrostl do svého prostředí, pro uchování české architekturní identity (existuje-li dosud něco takového), pracujme s omítkou (ať už klasickou, či dnešní tenkovrstvou) a štukem (to je hmota z mramorové moučky, sádry nebo vápna a jemného písku) co možná nejvíce. Omítka je pro své bezesparé provedení také vlastně jediným materiálem, který dokáže povrch fasády úplně scelit.
To má svůj velký výtvarnický účinek, dům vnímám podle úplně odlišného paradigmatu než dům obložený jakýmikoli „šupinami“ a „rozkrájený“ hustější či řidší sítí spár. Bezespárost jako by tu tendovala k dokonalosti. Omítka navíc skýtá také nepřeberné možnosti strukturální a barevné a otevírá opravdu mnohé obzory aplikací, aniž by byla svou podstatou protivně předvádivá a vtíravě vznešená. Zdánlivě obyčejná, taková holka od vedle, přirozená, zdejší, a přitom někdy i úžasně rafinovaná a náhle půvabná. Mám ji za to rád.
„Úplná pravda je v seznání, že inkrustace je činitel vrozený výtvarnictví a že je opravdu známa od nepaměti; maskování obličeje je staré jako člověk, šikmá vazba vrchní vrstvy kamenů v pyramidě ukazuje, že je to jen obklad jádra, aby vnitřní hmota byla lépe poutána, asyrský dřevěný obklad je ještě pobit plechem proto, aby byl trvanlivější...“
Otakar Novotný, O architektuře, 1959
Domovské právo
Dřevo. Také jemu v českých srdcích přiznáváme domovské právo. S jeho použitím jsou však spojená určitá rizika, velmi se musíme ohlížet, zdali ho v konkrétním umístění duch místa na fasádu vůbec pustí. Mám na mysli třeba proluku v městské ulici, dřevo jako by chtělo na venkov. Na Vinohradské ulici v Praze žádný dům nejspíš opalubkovat nejde.
Tak či onak se dřevu v rodinném domě dostává čím dál více pozornosti, jak po stránce konstrukční (je velice pevné v tahu i tlaku, horší už je to ve střihu podél vláken a ve vzpěru), tak i v jeho aplikacích coby obkladu. Jenže celá řada projevů dřeva, jeho bobtnání vlivem vlhkosti a následné kroucení, jeho černání apod., to jsou projevy, které nikdo rád nevidí, snad kromě těch, kteří tvrdí, že existuje přímá úměra mezi zčernalostí dřeva a jeho krásou.
Dřevěné lamely jako obkladový prvek jsou velmi půvabné a působivé, mnozí však soudí, že stárnou k začernalé ošklivosti příliš rychle
Nabídkou obkladových překližek, které údajně vydrží na fasádě vzdorovat kdečemu, mrazu i horku, suchu i přívalovému dešti à la prvohory, barevnému stárnutí i hnilobě, se výrobci snaží tyto negativní projevy eliminovat. V reklamním šotu jim to jde dobře. V realitě ani omylem. Moje zkušenost je taková, že i kvalitní finská „vodovzdorná“ překližka svou horní dýhu pěkně sroluje jak rabín tóru v čase překvapivě krátkém, často už druhou či třetí sezónu. Vypadá to pak hodně tristně a člověk si uvědomí starou pravdu: přírodní výtvory patinují, ale lidské jen degradují.
Berlínská modř
U obkladového dřeva hodnotíme jeho velmi živý vzhled a jemnou bohatost výrazu, jeho „teplost“ a naturálnost. Do party typicky neživých hmot (kámen, beton, cihla, omítka, sklo apod.) vnáší vitální moment, lidstvem odvěků odzkoušený a osvojený, všeobecně akceptovaný a provázený pocity (takřka) bezvýhradně příjemnými.
Přirozený a mnohdy hodně výrazný fládr dřeva s kresbou pňů, větví, různých fantaskních zauzlin, přeludných shluků a jinde zas jakoby zoraných rovnoběžných brázd pole, to vše je výtvarný činitel, který „prozrazuje vnitřní dynamiku růstu a tím zachovává zmrtvělé již hmotě ještě jakési známky života“ (Otakar Novotný). Proto ovšem pléduji za to, aby se tyhle přírodní fantaskní kresby pokud možno nezakrývaly neprůhlednými nátěry či příliš sytými lazurami.
Dřevo lze tónovat spíše jen přirozenými odstíny okrů a hnědí, někdy s přimíšením odstínů rzivých, bělavých či šedavých. Natře-li ovšem někdo dřevěný obklad krycím emailem v odstínu berlínská modř, nejen že popřel jeho naturální podstatu, ale dům pocitově přenesl někam do Norska, kde lidé bojují proti zimní barevné deprivaci právě výraznými a pestrými nátěry svých domků. Naše krajina je ale dost barevná sama o sobě.
„...přirozený tvar a dokonce jeho složky jsou úmyslně popřeny a zakryty, buď že se připustí jen jeden činitel (základní tvar, textura) a ostatní se potlačí (nátěrem), nebo tu jde pouze o materiál, jenž zcela ztrácí svůj individuální charakter (kámen v omítnutém zdivu). Čas od času se pociťuje odpor k přírodním materiálům, které se buď zahalují (baroko), nebo jak tomu bylo ve století našem, se prostě systematicky nahrazují umělými hmotami s původním tvaroslovím.“
Dušan Šindelář, Estetika užité tvorby, 1978
Kámen důstojný, ba nádherný
Pojďme dál: kámen. Otakar Novotný označuje kámen za materiál barbarský a ušlechtilý zároveň: barbarský tam, kde je neopracován a jen složen z velkých kusů, což vyvolá dojem moci, síly a brutality; ušlechtilý tam, kde díky překonání jeho přirozené tvrdosti rozřezáním a formátováním do velkých obkladových desek „lze dosáhnout vzhledu zdařilého, důstojného, ba nádherného“. Dodávám tu, že rovněž vzhledu předvádivého bohatství, neurčité mátožnosti, chladné a odtažité izolace.
Kamenný (opukový) obkladový majstrštyk
V architektuře rodinného domu se formátované kamenné desky dnes takřka neužívají, jinak je tomu ovšem s uplatněním kamene neopracovaného. Ten u nás prožívá, zdá se, svoji renesanci. Napadá mě ale hned několik aspektů, které je třeba pečlivě zvážit, má-li se dílo podařit.
Za prvé: textura a faktura provedení. Strukturou rozumím rozvrh jednotlivých součástek, faktura je pak vlastně způsob provedení. Tady tkví ovšem hodně frekventované čertovo kopýtko, totiž „předstírání materiálové hodnoty plné stěny“ (O. Novotný). Rozhodneme-li se kámen na stěnu aplikovat naplocho, např. tak, že odpadní odštěpky, tzv. šíbry, nebo třeba břidlicové (nezformátované) desky zatlačujeme do čerstvé omítky, dopouštíme se marné pošetilosti v tom, že pozorovateli vlastně tvrdíme, že dům je z kamene vyzděn.
Jenže kameny tu leží kolmo ke svému původnímu uložení v zemi, kterýmžto uložením byla vlastně hned zpočátku jejich existence dána jejich skladebnost. Přírodním, neopracovaným kamenem se musí dům obezdít (v tloušťce minimálně 25 cm), nikoli jen obložit. Jen tak bude ve svém výrazu pravdivý.
Alabastr a životní úspory
Druhý aspekt: barva. Vídáme dnes často na fasádách příliš tmavý kámen (a takových je u nás velká většina -- buližník ze Svrčovce, porfyr ze Zbiroha, dokonce syenit z Lipné či znělec z Tašova atd., atd.), který mění dům v ponuré mauzoleum. Dům tak zatěžkaný, že -- zvláště při dešti -- nás z něho může přepadnout ataka chandry jak bělogvardějského poručíka v Paříži v r. 1925.
Kromě alabastru (česky se mu říká úběl), jenže ten hledejme spíše někde v Toskánsku než u nás a připravme si na takový obklad celoživotní úspory všech členů rodiny (ne, alabastr ne, ovšemže to myslím jako vtip!), nám zbývají v podstatě tři možnosti: špinavě bílý vápenec, světle okrovošedý pískovec a ještě světlejší opuka. Všechny se u nás k tomuto účelu historicky užívaly, jen je potřeba pro jejich často nevelkou tvrdost vybírat jen ty z kvalitních ložisek.
Tady je toho trochu moc. Obklad dřevem by se byl jistě obešel bez toho podivného obkladu z betonové imitace kamenných hranolků. Zkrátka zdobilo se, až se přezdobilo
Třetí poznámka: toužíme-li domu obléci kamenný kabát, prohlédněme si nejprve, jak z něho budovali místní lidé své domy a stodoly před sto či více lety. Za časů, kdy řemeslo mívalo ještě zlaté dno a kdy člověk bez valné mechanizace zvažoval nejen účelnost každého materiálu, ale i každého pohybu. Na poli či v lese naložil na upravený žebřiňák s volským potahem kameny větší i docela malé, zkrátka co kde našel.
Své uplatnění tu našly i kamínky zhola nepatrné, ty bývají zastrkány do spár kolem kamenů větších, deseticentimetrová zabetonovaná spára tu bývala nemyslitelná. Také si všimněte, že v takové zdi najdeme vedle sebe např. křemeny, kusy žuly, dioritu či ruly, různé slepence, brekcie apod. Sedlák totiž přivážel své náklady z louky Za Škaredou, z polí Na Vejminku, U Posekaného i v Močidlech, z obecních drah i z lesa U Štumfu a kameny se mohly lokálně dosti odlišovat.
Přesto ale všechny jsou a zůstanou znamením jeho vesnice. Což se o dnešních kamenných obkladech z Číny či Brazílie říci pochopitelně nedá. Škoda.
Téma obkladů nám, zdá se, trochu bobtná. Nezbude tedy, než se k němu vrátit ještě v příštím čísle.
Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 8/2018.
Ing. arch. Jan Rampich
Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz
Sledujte nás v Google Zprávách