Adaptujeme-li chalupu, dům půdorysu protáhlého obdélníka v drtivé většině se sedlovou střechou a štítem, lze zdůraznit jediné: nesahejte na okna ve štítě, ruce pryč od snahy trojdílným panelákovým oknem pustit dovnitř více světla.
To, co nám čtenářům časopisu Dům a zahrada dávno přijde jako banální samozřejmost, mnoha lidem, zvláště na venkově, dosud připadá jako řešení nejen akceptovatelné, ale i krásné. Měli bychom mít přitom na paměti, že okno ve štítě by mělo mít vždy vertikální proporci a okno „na ležačku“ do štítu patří asi jako kečup na pizzu: nikdy!
Pět formátů oken v jediné fasádě. Jak to napsal architekt Karel Honzík: „Ani Bramante, tento geniální vozataj...“
Kolik chalup je na naší vesnici tímhle způsobem už desítky let poničených k pláči! Uděláme záslužný čin, přebouráme-li je a znovu vrátíme oknům původní osy a vertikální proporci, většinou je můžeme i trochu (ne moc) zvětšit.
Světlo uvnitř nám ale i tak možná postačovat nebude, máme však k dispozici jednu a někdy i obě okapové strany stavení: Sem můžeme komponovat nové otvory dle potřeby, aniž bychom chalupě „dali na frak“. Dokonce to tu velmi slušívá i relativně velkým francouzským oknům, kterým bývá dobré přidat (dřevěné, ovšem) okenice, buď otevíravé, skládací, nebo posuvné.
Nekulturní lapsus
Další skutečnost, se kterou bychom měli počítat, je přirozené zmenšování oken směrem vzhůru (u chalupy je tím dotčena většinou jen kompozice štítu). Jsou-li horní okna větší než ta spodní, jen velmi zřídkakdy se jedná o promyšlený architektonický záměr, v drtivé většině jde o něco zcela opačného: nepromyšlený nekulturní lapsus. Když tohle občas na české chaloupce vidím, je mi jí upřímně líto.
Ke stínění štítových oken, je-li ho díky poloze ke světovým stranám třeba, dobře poslouží okenice, které snad každému domu výrazně sluší a propůjčí mu jistou milou útulnost, stejně jako muškáty za oknem nebo nika pro sošku svatého ve štítě. Při třech a více okenních osách se nám ale může stát, že prostřední okno (okna) nejde běžnou okenicí opatřit, neboť při jejím otevření by zakrývala okno sousední.
Chytré řešení okenice po tradičním švýcarském způsobu
Před časem jsem ve Švýcarsku našel skvělé řešení problému: prostřední okenice se otvírají nahoru a jsou přes den vzepřeny jednoduchou hůlkou. Okenice tak přiměřeně stíní podle délky použité hůlky. V žádném případě nepléduji za detailní přepis podobných okenic z kantonu Wallis do jihočeské vesnice, avšak ten princip mi přijde natolik vtipný, jednoduchý a univerzálně „selský“, že bych se jej použít u nás vůbec nerozpakoval.
Málo problémů, málo šťávy
U novostavby rodinného domu je nějaký návod „kterak správně oken užívati“ mnohem složitější a všeobecná doporučení zřejmě vůbec neexistují. Čím méně formátů oken, srovnaných pečlivě pod sebe nebo vedle sebe (říkávalo se tomu „pravítková architektura“), tím méně výtvarnických problémů, ale také méně „šťávy“, vzruchu a dynamiky.
Kdysi jsem napsal, že takovým průčelím se toho moc vytknout nedá, nadchnou vás ale asi jako stojánek na noty, když jste očekávali vzduchovku (viz Eda Souček z Obecné školy). Více formátů -- větší drama a více zápletek ve hře. Karel Honzík, tento guru české levicové architektury, ve své knize Tvorba životního slohu (1946) o okenní kompozici se svou typickou zuřivostí píše:
„Bylo možno spatřiti stavby podobné rozkotaným hromadám bud a oken... můžeme napočítat nějakých deset, patnáct formátů oken, které se navzájem bijí v zoufalé změti. Kdyby si něco podobného dovolil hudebník, byl by to pekelný hlomoz, drásající nervy. Ale otupělé oko je daleko netečnější.“
Karel Honzík
Dále navazuje, jakoby toho ještě neměl dost:
„Patnáct formátů oken! Ani Bramante by nebyl uměl svázat navzájem tolik prvků, ani tento geniální vozataj by nebyl udržel v ruce tolik splašených koní, neboť věděl dobře, že první tajemství harmonie spočívá v normalisaci formátů. Jak prosté tajemství! Není třeba se tvářit jako černokněžník.“
Karel Honzík
V komunistické éře, v její bídné realitě, pak ale normalizace postoupila k bezmála k jedinému formátu, trojdělenému panelákovému oknu, které takřka nemělo alternativu. Naproti tomu některé současné stavby rodinných domů opravdu různými formáty oken přímo hýří, není jich sice patnáct, ale šest či sedm. Což úplně stačí.
Mívám z toho tři druhy pocitů: 90 % představuje pocit, že dům projektoval někdo, kdo se o okna vůbec neinteresoval nebo jejich volnou kompozici díky svým malým zkušenostem nezvládl, 1 % radost z toho, že někdo měl dost talentu a vůle a ty Bramantovy splašené koně ukočíroval a v 9 % zůstávám na rozpacích, nevědíc, co si myslet.
Odůvodněné náklady
Lze ovšem říci, že jakýkoli tvar či forma, tedy i okenní, by měly uspokojovat lidskou potřebu co nejlépe a nejúplněji. V tom tkví ale určitá potíž, totiž v definici toho, co je vlastně přiměřené okno pro konkrétní místnost v domě. Zatímco u jiných architektonických a stavebních článků lze jejich velikost standardizovat na základě ergonomických dat (jen málo dospělých má tři nohy, měří méně než 150 cm nebo více než dva metry), u okna s tímhle nevystačíme.
Větší okna dole, menší nahoře. Formálně správná a klidná fasáda. I ta ovšem vyžaduje masivní stínění
Obvykle se pokládá za přiměřené, aby u obytných místností byla okenní plocha v poměru 1 : 8 až 1 : 10 k ploše podlahové. Odchylky oběma směry jsou však dnes rozšířené natolik, že např. poměr 1 : 15, či naopak 1 : 1 už nemůžeme pokládat ani za nějaký přílišný extrém. Všichni jsme sice Homo sapiens sapiens, ale světlo a slunce vnímáme každý zcela jinak.
A také ovšem klimatické podmínky jsou různé, však se podívejte na rodinnou vilku v Tunisu. O velikosti okna by ale vždy měl rozhodovat rozmysl stavebníka, nikoli nějaké ohledy formální. Minule jsem např. zmínil fakt, že dům s malými okny je většinově vnímán jako nízkorozpočtový, tedy pro mnohé formálně horší než dům prosklený od podlahy ke stropu pokud možno ze všech stran.
Přitom ale jaksi jedním dechem projektujeme všechny ty žaluzie, rolety, dokonce kombinace rolet a žaluzií, pergoly, markýzy či přesahy střech, abychom ta velká okna zastínili a pokud možno dovnitř nepustili ani foton.
To je počínání zajisté schizofrenní samo o sobě, vždyť nejde jen o subjektivní potřebu zastínění, ale objektivně také o tepelné ztráty, které -- jak jsme si rovněž zmínili minule -- bývají u skleněné stěny cca čtyřikrát větší než u stěny plné. Na druhou stranu ovšem velké prosklení umožňuje lepší kontakt se zahradou kolem domu a tento lepší výhled, je-li kam, odůvodňuje mnohé sáhnutí hlouběji do kapsy.
Stehno antické bohyně
Osobně pokládám za rozumně obhajitelné, jsou-li velké prosklené plochy fixně stíněné v přízemí předsunutým vrchním podlažím, kde jsou už okna menší. Celá ta zastiňovací industrie je totiž citelně nákladná, ale i poruchová. Její význam s ohříváním planety tak jako tak poroste, Václavům Klausům a jejich popírání klimatických změn bych tu nevěřil ani za mák.
Dovol, milý čtenáři, ještě pár poznámek o okenním rámu, který je vysoce výtvarně důležitým článkem, jakkoli se to mnohému nezdá. Nejde tu ale zdaleka jen o to, na kolik polí rámy (rámečky) rozdělují jednotlivé okenní plochy: v moderní architektuře pokud možno nerozdělují vůbec.
Někdy dojde architekt k závěru, že tloušťka orámování je přílišná a humpolácká, a může ji pohledově redukovat při pohledu zvenčí tak, že rám okna zakryje zcela nebo zčásti tepelněizolačním obložením špalety a nadpraží. Rám se pak jeví mnohem subtilnější. Tmavý okenní rám okno pohledově zvětšuje, světlý naopak.
Oko totiž přičte tmavý rám (asi 70 % černá) k ploše skla, zatímco bílý rám je k ploše skla (99 % času, kdy na něj přímo nesvítí slunce, je sklo velmi tmavě šedavé) velmi kontrastní, a okno se tím vizuálně zmenší. Závěrečná rada pro majitele chalup: rám ztenčíte, natřete-li jej jednou barvou, zatímco křídlo barvou kontrastní. Vypadá to mnohem lépe než rám jednobarevný, pohledově tlustý jak stehno antické bohyně.
Ing. arch. Jan Rampich
Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz
Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 5/2018.
Zdroj: Dům&Zahrada
