Výraznější měrou než střecha rozhoduje o tom, zdali se dům povede. Řekl bych, že jeho hlas je v souzvuku (či kakofonii) jednotlivých součástek stavby slyšet nejvíc. Ono nasazuje tón. Ono vede melodickou linku. Ono určuje rytmus.
Každý dům (téměř každý) je svou základní morfologií vlastně (trochu pejorativně řečeno, jak je v Česku obvyklé) vlastně „krabicí“, „bednou“ či „stodolou“ (někdy tím vším dohromady) atd., atd., však to znáte. Teprve otvory z tohoto pratvaru tvoří dům, umožňují dosáhnout jeho dutého vnitřku.
Pamatujete si ještě tu říkánku z první třídy základky: „Brum, brum, brum, medvěd staví dům. Zacpal okna, zacpal dveře, kudy tam teď chudák vleze, brum, brum, brum, medvěd bourá dům...“ Už malé školáče si uvědomí význam otvorů ve stěně a má pro přihlouplého medvěda jen ironické pousmání.
Okno má samozřejmě více funkcí, na dvě základní jsem se snažil upozornit výběrem úvodních citátů. Pouští dovnitř věci dobré (jarní den, jen si to představte) i blbé (zloděje, to si snad ale člověk ani představovat nemá). A jsou věci, které jsou dobré, avšak je-li jich moc, už tak dobré nejsou, např. teplo. Už ugaritský epos AB zná boha Móta, jenž je bohem letního žáru a smrti a vniká oknem do Baalova domu.
Dějiny architektury i lidského ducha – to je v jistém smyslu putování za světlem. Lze říci, že snaha o zvětšení okna, daná možnostmi technologického vývoje, provází dějiny stavění od dřevních časů po dnešek. A okno se stává i jistým vyjádřením střetu mezi ideálním (touha po světle v interiéru, touha mířit vzhůru) a reálným (gravitace jako nutné „zlo“ veškeré hmoty).
Takovéto modernizace chaloupek byly u nás za socialismu (nebo co to bylo) dosti časté. Bohužel
Však si představte raně středověkého stavitele románského kostelíka, který musel i uzoučké okénko vyvrcholit pracnou klenbou. O ocelových či železobetonových překladech si mohl nechat jen zdát. Nebo sedláka z 13. století, který poprvé vstoupil do gotického chrámu. Veliká okna s malými skleněnými (a dokonce barevnými) tabulkami, zalitými do olova: otevřená ústa a pokora před Boží velebností, to musel být tehdy projev takřka reflexívní a univerzální. Sám měl doma v chalupě často jediné okno ne větší než půl čtverečního metru, většinou samozřejmě bez skla.
První skleněné tabulky se objevují až ve 14. století jako následek strachu před morem, neboť tehdejší evropští experti vykládali tuto smrtelnou nemoc tak, že Bůh ve svém hněvu zařídil ničivou konstelaci planet, která vytvořila neviditelné, avšak vražedné „miasma“, jedovatý mrak, jenž nemilosrdně zabíjel.
Domy se začaly tedy vybavovat uzavíratelnými okny se sklem či těžkými závěsy, aby se „miasma“ nedostalo dovnitř. Možná ale takové zavřené okno občas přehradilo cestu skutečným přenašečům moru, totiž krysám, z jejichž kožíšků padaly infikované blechy...).
Le Corbusierovská revoluce
Na venkově, na jeho chalupách a statcích, další vývoj v novověku až do závěru 19. století okna příliš nezvětšil. Stavby toho druhu postupným vývojem a bohatnutím svých obyvatel spíše ve světnicích počet otvorů zmnožovaly, než aby jednotlivé okenní otvory zvětšovaly.
„Plná stěna,“ píše architekt Otakar Novotný, „si přeje otvory co nejmenší, aby jejich stabilita byla co nejvíce uchráněna.“ Čím bohatší dům, tím více okenních os ve štítě míval, někdy i čtyři či pět, takřka nikdy však plocha takového jednotlivého otvoru nepřesahuje 0,8--1,0 m2. Konstrukčně odůvodnitelný a logický je i jejich základní tvar, totiž obdélník na výšku tak, aby byl nutný nadokenní překlad co nejkratší.
Venkovské chalupy a statky s půvabnými štíty s jedinou, dvěma, třemi, čtyřmi či pěti (dokonce v patře) okenními osami
To teprve ve 2. pol. 20. století se tahle okna venkovských chalup a statků ve snaze pustit dovnitř více světla s gustem vybourávala a nahrazovala třídílnými okny panelákového střihu. Takové nešťastně poničené štíty bohužel nezřídka potkáváme na českém venkově dodnes.
Revoluci v dějinách okna, po gotice nejvýznamnější, přineslo až 20. století. Famózní Le Corbusier si dal za cíl zcela odpoutat okno od konstrukce, na rozdíl od gotiky ponechává nosný skelet uvnitř budovy a navrhuje tzv. pásové okno, od jednoho rohu budovy k druhému.
Nenosnou fasádní stěnu bylo najednou možné oknem proříznout vlastně kdekoli. Právě funkcionalisté tak odvrhli okno svislého formátu, aby „odstranili věčný stín v neprosvětlených koutech a únavu zrakových nervů, vyvolanou střídavým pohledem na vertikální světelný pás oken a pásy meziokenních stěn“ .(Karel Teige)
Svobodná existence okna
Moderní architektura tak završila ono tisícileté úsilí o svobodnou existenci okna co možná největšího tím, že povléká vlastní konstrukci stavby jakýmsi skleněným štuclem. Celoprosklená fasáda, velmi často už dokonce bez jakýchkoli viditelných rámů (tzv. strukturální fasáda), pak ukryla uvnitř vlastně cokoli: od výpravní budovy nádraží po školu, od administrativní budovy po kostel, od továrny po knihovnu. Všechno vlastně vypadalo dost stejně.
Mnozí soudí, že tím si ale moderna pod sebou poněkud podřízla větev: už v první polovině 70. let 20. století (u nás tohle stavění vlastně teprve začínalo!) americký architekt a teoretik Charles Jencks prohlásil: „Moderní architektura zemřela“. A napříště podle něho musí „...architektura propojovat každodenní významy s významnějšími (významy – pozn. J. R.), ať už sociálními, politickými, či náboženskými.“ Poradce prince Charlese, lucemburský architekt Léon Krier pohlížel na modernismus jako na deviaci, která zničila obce.
Boj o okno, světlo, slunce v domě byl jakoby dobojován a už nebylo čeho dosáhnout: citadela hmoty dobyta! A světem prošla vlna postmodernismu. Americký architekt Robert Venturi už v r. 1965 navrhl rodinný dům pro svou matku ve Filadelfii, plný historizujících odkazů a symbolů, kde se distancuje od „banálnosti korporativního modernismu“.
Současná architektura rodinného bydlení pracuje často s překvapivě velkými prosklenými plochami. Jsou krásné, avšak musí být kvalitně provedené s možností účinného zastínění a rekuperace, jinak může být život uvnitř i dosti krušný. Planeta se totiž, jak to tak vypadá, fakt zbláznila
O pár let později, v r. 1979, už Christian Norberg-Schulz, norský teoretik architektury píše (o postmodernismu): „Neutrální rovné plochy nahradily artikulované klenby minulosti, okno bylo redukováno na standardizované zařízení, jež propouští změřitelné množství vzduchu a světla“. (Že by tu mluvil o něčem, co k nám za deset let dorazilo z Evropy ještě východnější, než je ta naše, v podobě tzv. podnikatelského baroku? Ale ne, to si zřejmě představit neuměl nikdo... pozn. J. R.).
„Ve většině moderních místností nemá smysl se ptát: „Jaký druh slunečního světla přichází do vašeho domu?“, to znamená: „Jakou škálu nálad nabízí světlo od rána do večera, ze dne na den, v různých ročních obdobích během celého roku?“ Souhrnně řečeno, byly ztraceny všechny kvality a můžeme opravdu hovořit o krizi prostředí.“ Modernisté plédovali za „odstranění únavy zrakových nervů“, postmodernisté za odstranění „krize prostředí“. Oběma armádám přitom za hlavní zbraň sloužilo okno.
Každý špás něco stojí
A jak je to v současnosti? Jaká okna jsou dnes v kurzu? Nuže, stalo se nějak, že menší a malá okna jsou vnímána jako projev nízkého rozpočtu stavby. To, co ve 20. století představoval na rodinném domě balkón, ve zdrcující většině případů zcela zbytečný, pobytově bezcenný a zcela nevyužívaný, totiž jistý prvek prestiže, neboť v očích zvláště venkovské veřejnosti balkón dělal z chalupy vilu, dnes reprezentuje a zúplna přejímá velká prosklená plocha: vítejte ve světě haute volée! (čte se ót volé -- vysoká společnost -- pozn. red.)
Samozřejmě dnes už velká okna sice nemusí představovat enormní tepelné ztráty, jsou-li opravdu kvalitní: alespoň trojsklo, v mezerách argon, pokovený povrch, bezpečnostní fólie a další vylepšení, avšak i tak u nich bude součinitel prostupu tepla U (udávaný ve W/m2K) alespoň třikrát či čtyřikrát „horší“ než u sousední plné obvodové stěny. Kvalitní okno: 0,5--0,6 W/m2K, kvalitní stěna: 0,15 W/m2K a méně, čím menší hodnota, tím menší tepelné ztráty. Vztaženo k jednotce plochy, skrz okno vám zkrátka uteče čtyřikrát více tepla než skrz stěnu.
Současná architektura rodinného bydlení pracuje často s překvapivě velkými prosklenými plochami. Jsou krásné, avšak musí být kvalitně provedené s možností účinného zastínění a rekuperace, jinak může být život uvnitř i dosti krušný. Planeta se totiž, jak to tak vypadá, fakt zbláznila
Další dilema soudobé architektury rodinného domu: projektujeme relativně velká okna, současně ovšem pokládáme za normální je zakrývat masívními předokenními žaluziemi či roletami nebo je stíníme různými pergolami, přesahy střech, římsami, předsunutými konstrukcemi vrchního podlaží apod. Každý „špás“ ale něco stojí, jak říkal můj děda, kameník, když chtěl klient na pomníku vyzlatit nápis s holubičkou pravým listovým 24karátovým zlatem.
Tuším ale, že mnozí jste začali číst tenhle článek v naději na nějaké doporučení či návod, kteráže okna jsou nejlepší, jaký mají mít rám, jak mají být velká a jak v ploše stěny umístěná, aby dům nepokazila. Trochu jsme se rozpovídali a dnes už pro to nemáme místo. Slibuji ale, že příště se do toho pustíme.
Ing. arch. Jan Rampich
Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz
Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 4/2018.
Zdroj: Dům&Zahrada
