Královská, císařská či papežská koruna je většinou zdobná a oslnivá, velká a důstojná. Jsem ale radši, když žádné z těchhle adjektiv střecha rodinného domku nesplňuje. Koruna se blyští, je samé zlato, drahé kamení, stylizovaná lilie či dokonce orlice, samozřejmě nesmí chybět ani mučicí nástroj, kříž, provedený ze zlata nejzlatějšího. (Kdyby byli Římané tehdy popravovali na šibenici, no, jen si to zkuste představit...).

Koruna je velká a těžká, aby byla vidět a aby ji arcibiskup dokázal posadit na hlavu i značně vodnatelnou, třeba takovou, jakou měl Ferdinand I. Dobrotivý, poslední korunovaný český král blahé paměti. Koruna je důstojná, je vyjádřením nebeského chodu, naší naděje v Kristu i majestátu panovníka. Ale střecha?

Příliš mnoho rodinných domků střechou jakoby dohání něco, co nestihly pod ní, od základů po věnec. To vede k disproporčním střechám, příliš objemným, těžkým, rozložitým a zdobným, které vše pod sebou bezohledně zdominují. Otakar Novotný, architekt a teoretik architektury, napsal:

„Metoda, podle které výtvarník pořádá vzájemné vztahy těles a ploch, musí vést, je-li správná, především k tomu, aby všechna pozornost diváka byla upoutána k funkčně hlavní části a aby byla rozdělena na části ostatní v tom poměru, v jakém se o to zaslouží její funkcionální důležitost. Myšlenkový pochod od pochopení úlohy ke tvaru míří tudíž k tomu, jak zajistit koncepci, funkčně přiléhavý a logicky jasný vzhled.“

Rozumná proporcionalita je tedy základní kvalitou každého architektonického díla a střechu, zvláště tu, která nekapotuje obytný prostor, nýbrž jen půdu či vůbec nic, nelze po funkční stránce zajisté označit za nejdůležitější. Tím méně za korunu stavby, vždyť střecha je spíše víkem stavby. A od utilitární funkce víka asi nebudeme očekávat výtvarnickou dominanci.

Přesto se pořád najde dost projektantů a stavebníků, kteří své bungalovy opatřují mohutnou valbovou střechou s půldruhametrovými přesahy na všechny strany či dokonce střechou (pseudo)mansardovou, většinou ovšem k dovršení zlého s černou a bohatě profilovanou zdobnou krytinou. Taková střecha ovšem dům „zalehne“ jak ona biblická nešťastnice své dítě ve vyprávění o Šalamounově moudrosti.

Rozpolcený duch

Pojďme se teď podívat na jednotlivé tvary střech, ale chceme-li začít střechami šikmými, rád bych ještě připojil pár poznámek o obvyklých krytinách, taškách, neboť jsou to právě ony, které dokáží tvar střechy potvrdit a učinit samozřejmým, nebo jej naopak popřít a učinit nesourodým. To bylo slávy, když člověk (nejspíš někde v Levantě či Mezopotámii) po všech těch pokusech s všelijakým listím, kůžemi, slaměnými či rákosovými došky či později (nejspíš na Dálném východě i v Evropě) s dřevěným šindelem či kamennými placáky konečně vyrobil první keramickou tašku.

Navíc ji dokázal v nějaké peci vypálit natolik, že se mu po prvním dešti neproměnila zpátky v bláto! Jenže rovné destičky z hlíny se při sušení a výpalu díky svým fyzikálním vlastnostem zkroutily do jakéhosi korýtka. Stačilo je ale položit proti sobě (prakticky v každém místě střechy tak byla krytina vlastně zdvojená) a čáry máry fuk -- byl tu prejz, složený z korýtek čili sedel a kůrek.

Uběhla staletí, ba tisíciletí a lidé se naučili „péci“ tašky tak, že se jim nepokroutily. Má to své výhody. Tašky se nepřekrývají celé, jen asi osminou až desetinou své plochy, takže je taková střecha už z definice významně levnější. Přátelé „obloučků“ to však nevzdali a na svých střechách předvádějí různé napodobeniny prejzů dodnes.

Všelijaké ty Romano i Antico nebo Římská, Etrusco, Rustical, či jak se všechny tyhle imitace jmenují, jsou historizujícím, zdobným prvkem a po vynálezu rovných tašek jejich užití v moderní architektuře rodinného domu vlastně nedává smysl. Jen velmi málo stavebníků v našich satelitech ale tohle opravdu vnímá. Ocitne-li se taková krytina např. na bungalovu s valbovou střechou nad velkými nedělenými okny, je duch stavby zoufale rozpolcen vedví jak dosud nerozhodnutý volič pár minut před uzavřením volební síně. Brečí někdy opravdu zoufale...

Mansarda a skotské střiky

Začněme střechou mansardovou. Ta je formována dvěma sklony střešních rovin. U okapu je sklon vyšší, typicky 60-80°, výše se střecha zalomí pod úhlem zhruba polovičním. Nejvíce ji rozšířil v období francouzského klasicismu architekt François Mansart (1598--1666), podle kterého je nazvána. Výborně vyvrcholuje klasicistní zámek nebo šestipodlažní pařížský činžák, na vašem bungalovu se ale vyjímá tuze tragikomicky. Moc prosím, rovnou ji ze svých snů propusťte, ledaže byste se tak trochu cítili jako Ludvík XIV. Pak už mohu ale doporučit jen skotské střiky.

Sem tam pro

Střecha valbová. To je ta, která má okapy po všech stranách. Je-li vyzdvižena nad obdélným půdorysem stavby, má nahoře hřeben. Nad čtvercem se všechny čtyři střešní roviny sbíhají do jednoho bodu a takové střeše se říká stanová, někdy i pyramidální. Valbová střecha poskytuje rodinnému domu, tedy spíše patrové vile, protože její užití nad přízemním bungalovem je nonsens z podstaty, statičnost, vážnost a ukončenost. Proto je potřeba vždy velmi pečlivě zvažovat celkový zamýšlený výraz stavby, aby nás výsledek nezklamal. Pro moderní dům tahle střecha příliš vzrušení neposkytuje a domu navíc chybějí štíty pro přirozené osvětlení podkrovních prostor.

Velmi často u nás také vídáme polovalbu či čtvrtvalbu, tvarové uspořádání, kdy je jakoby špička štítu šikmo seříznuta ve výšce minimálně jeho poloviny. Je přirozeným prvkem architektury české vesnice, na Ladových obrázcích ji mívá dobrá polovina všech stavení. Ve venkovském prostředí občas hlasuji pro, v satelitech hlavního města mě děsí.
Lépe jsem na tom se střechou stanovou, s exaktní pyramidou nad čtvercem. V provedení nad vícepodlažní vilou, bez přesahů, s mírně ustoupeným vrchním podlažím za líc fasády a v kontextu výrazně městském -- hlasuji sem tam pro.

Obklad z perníku

Přicházíme ke střeše nejužívanější, totiž sedlové. Není výrazově variabilnější střechy, ve sklonu kolem 40° je českou klasikou, zatímco 25-30° propůjčí tomuto řešení „víka“ stavby úplně jiný a výrazně modernější charakter. Na vsi je tohle problém, sklon 40° a více musí být respektován, a tak -- má-li se pod střechu něco vejít -- dům roste do výšky. Složitost takové architekturní úlohy je v tom, že na vesnici se v podkroví nikdy nebydlelo a podezdívka pod pozednicí se provedla běžně jen pár centimetrů nad podlahu půdy. Při respektu k takovému řešení přijdeme dnes chtě nechtě často i o polovinu plochy podkroví.

Mé klienty někdy zaskočí, když na jejich přání, aby měla střecha velké přesahy jak ve štítě, tak i u okapu, nereaguji s přílišným pochopením. Kromě jiného s poukazem na to, že typická česká chalupa stejně takřka žádné přesahy nemívala, že by platili až o třetinu více tašek než musí a že dům by se výtvarnicky hodně poničil. Když se mi podaří klienta nadchnout pro bezpřesahové řešení, bývá vyhráno.

Štít většinou vyzdívám o několik centimetrů nad rovinu střechy, oplechuji jej svrchu a krytinu k téhle štítové atice jednoduše dorazím. Tím se lze zbavit nejen rozpačitých čel vaznic, trčících ze štítu a k dovršení zlého všelijak obkládaných palubkami, ale i obvyklého čelního neladu krajových tašek, které někdy působí jak obklad z perníku.

Zatéká do všech

Dvě střechy, které zbývají, jsou většinou použitelné jen ve městě a příměstských lokalitách: střecha plochá a střecha pultová. U pultové střechy dostávám dobře využitelnou výšku u hlavního průčelí, orientovaného většinou k jihu či západu. Obytné místnosti tu nejsou nijak „přikrčené“ a případné malé výškové omezení (zešikmení stropu) se dobře snese při protilehlé fasádě, kam jsou obyčejně umísťovány pomocné místnosti (sociální zařízení, šatna, komora a ovšem i schodiště).

Plochá střecha je pak samozřejmě bez jakéhokoli omezení tohoto druhu a svým přímým natočením kolmo k padajícímu dešti, sněhu, trakařům a všemu dalšímu co občas z nebe padá, vlastně představuje nejfuriantštější a nejpokročilejší lidskou odpověď na kdejakou činu. My architekti máme tyhle střechy většinou velmi, velmi rádi, vždyť jsou vlastně signem moderní architektury rodinného domu. A bude-li vás někdo strašit, že do takové střechy zatéká častěji než do jiné, nevěřte mu. Zatéká do všech střech. (Nejvíc do těch špatně provedených).

Přátelé obloučků to však nevzdali a na svých střechách předvádějí různé napodobeniny prejzů dodnes. Když se mi podaří klienta nadchnout pro bezpřesahové řešení, bývá vyhráno.

ING. ARCH. JAN RAMPICH (1953) Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Pracoval v Projektovém ústavu ČKD Praha, na Útvaru hlavního architekta města Plzně, jako městský architekt ve Strakonicích nebo člen poradního sboru v Českém Krumlově. Je architektonickým poradcem Města Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, realizoval asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. Více na www.ais-atelier.cz.

Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 1/2018.
Zdroj: Dům&Zahrada

Související články