V době dominance podnikatelského baroka oba tyto prvky a zvláště rizalit (kterému se často mylně říkalo arkýř, dokonce i v bulvárním tisku, zvláště při komentování „zámků“ našich seriálových hvězd) nesměly chybět bezmála na každé druhé vile. Dnes je jejich rozšíření sice méně časté, ale i tak svou nesprávnou proporcí, formou a umístěním doslova ničí nejeden dům.

Pojďme si ale nejprve vyjasnit pojmy. „Rizalit je část architektury, vystupující po celé výšce z líce průčelí, někdy jen zcela nepatrně, jindy až na hloubku jedné (okenní – pozn. J. R.) osy (při více osách je to již křídlo).“ Jaroslav Herout, Slabikář návštěvníků památek.

A o arkýři tentýž autor píše: „Arkýř je vysunutý výběžek vnitřního prostoru v poschodí, zevně vystupující z nároží nebo z líce stavby jako čtyřboký, polygonální nebo válcový útvar.“

Lapidárně řečeno: je to vlastně totéž, jen rizalit (z italského risalto = výčnělek) má vlastní základ, arkýř (z latinského arcere = ohrazovat, opevňovat) je vykrakorcován v patře, dá se pod ním podejít. A když už jsme u těchto definic: prostor uvnitř domu, který získáme výstavbou arkýře či rizalitu, nazýváme nejčastěji apsida (z řeckého hapsis = oblouk, zaoblení). Je-li apsida větší a bez oken, oddělená od hlavní plochy místnosti např. závěsem, říkáme jí alkovna (z arabského al kubbe = dutina, jeskyně).

Mýlí se ten, kdo se domnívá, že arkýř či rizalit jsou obálkou niky (z italského nicchio = mušle), ta totiž vzniká jen jako výklenek v tloušťce zdiva a vně stavby se nijak neprojevuje (snad jen tehdy, je-li stavba nasnímána termovizí; vidíme, jak velkou tepelnou ztrátu zeslabené zdivo generuje).

„Náhle slabě vykřikla -- v kruhu zázračného skla se chvěl celý otcovský dům, malý a drobounký, jako namalovaný, ale kupodivu se na něm daly rozeznat zdi, arkýře, střechy – dokonce se domnívala, že vidí i okna.“

Adalbert Stifter: Hvozd

Aristotelovský horror

Zeptám-li se klienta, který mi právě sdělil své představy o domě, jenž mu mám vyprojektovat, proč o rizalitu (či nedejbože arkýři) vlastně přemýšlí, co si od něj slibuje, dostává se mi pravidelně dvou koherentních odpovědí: potřeba rozbití fasády a potřeba vytvoření útulného místa pro jídelní stůl.

Zatímco prvý důvod většinou hned zaháním pryč pečlivě natrénovaným sardonickým úsměvem: „Kdepak, mladá paní, fasádu, kterou vám navrhnu, nebude rozhodně třeba ničím rozbíjet, uvidíte sama, že by to bylo škoda,“ důvod druhý nutí k zamyšlení podstatně vážnějšímu.

Většina stavebníků rodinných domků předtím v něčem takovém nežila, jejich hlavní místnost v panelovém bytě měla výměru sotva 26 m2 (panelák) nebo 24 m2 (soudobá komerční bytová výstavba v Praze). A teď mají trochu strach z místnosti často podstatně více než dvojnásobné. Jak to tam zařídí? A nebude tam příliš „prázdného“ místa? A nebude to vlastně neútulné?

Jedna klientka se mi svěřila: „Budeme tam mít vlastně náš současný nábytek, jen ho asi budeme muset postavit dál od sebe, že?“ Aristotelovský horror vacui čili strach před prázdnem v praxi. Takovým lidem je pak ona apsida na jídelní stůl učiněným světlem v temnotách: vědí, jak začít, odkud odvíjet své sny.

Přívody, odpady, zásuvky, vypínače či dokonce komíny od krbu takovým záchytným bodem či prostorovým fixem zdaleka nebývají (zvláště u dam ne), zato nika jídelního stolu, tenhle oltář rodinného štěstí, tohle sanktuárium ano.

Co na tom, že ve výsledku nakonec bude vzdálen od kuchyňské linky přes celou místnost? Že se tam budou strávníci ke svým židlím protlačovat jeden přes druhého? Že jsme apsidu otočili do ulice, abychom vylepšili štít domu a předvedli jej v plné kráse v jeho „veřejné“ fasádě, ať každý vidí tu nádheru? Že se tam mnohdy stůl se židlemi ani pořádně nevejde, takže ho přestěhujeme jinam a apsidu obsadí fíkus? Vždyť zkusme počítat: okraj stolu má být alespoň 75 cm od stěny, abychom mohli jakžtakž pohodlně vysunout židli a usednout; i tak se za námi pak metráková tetička protáhne jen se zatajeným dechem.

Kulatý stůl, který se do polygonu apsidy hodí asi nejvíce, mívá průměr kolem 140--150 cm, takže 75 + 150 + 75 = 300 cm. Přidejme 2 x 45 cm na zdi, sečteno podtrženo to dělá bezmála čtyři metry. Takových rizalitů vídám ale jen velmi, velmi málo, obvykle jsou dost podstatně subtilnější a uživatelsky problematičtější.

Globální oteplování

Vrtá mi hlavou, proč zanícenými obhájkyněmi apsid bývají právě ženy, které na druhé straně slynou velkým a neklidným nutkáním čas od času měnit rozestavění nábytku, což už odnesla záda nejednoho manžela. A přidá-li se k tomuhle femininnímu puzení i nějaký dobrák s řečmi o geopatogenních zónách, přetahuje chudák manžel nábytek každý měsíc.

Apsida s jídelním stolem tu ovšem pořád ční jak nehybná kamenná hora na pobřeží Antarktidy uprostřed ledové tříště z globálního oteplování. Jedna z kardinálních záhad ženské mysli, rozhodně.

„Stávající, avšak téměř nezřetelný vystupující rizalit byl korunován malými slepými arkádami. Těžko říci, co Plečnika přimělo k tomuto řešení.“

Damjan Prelovšek: Josip Plečnik

Proti gustu…

Ale pojďme z domu ven, uvnitř koneckonců pořád platí ono proti gustu žádný dišputát. Zvnějšku vidíme potíže, které umístění rizalitu (méně často i arkýře) vyvolalo. Problém je o to závažnější, byl-li rizalit umístěn ve štítovém průčelí domu.

Štít je kompozičně nesnadný už v tom, že do poměrně klidného souzvuku vertikál a horizontál přináší šikmé střešní roviny, které dům osekávají jak šavle napoleonského husara hrdlo šampaňského. Do toho přidejme ještě zastřešení rizalitu, nejspíše pultovou střechou, polygonální půdorys, a když ještě obtočíme jeho obvod líbeznými okénky s obloučkovým zakončením, přidali jsme další neřešitelný hlavolam.

To vše dále umístěme pěkně excentricky vůči ose štítu (nezapomeňme štít oseknout polovalbičkou!), přidejme nějakou tu také excentrickou lodžii, obloukové vstupní dveře, no tohle už k „rozbití“ fasády stačí snad opravdu každému. Chudák architekt! Má-li všechny ty tvary a roviny polapat a vymodelovat v kultivovaných souvislostech, zblázní se zcela jistě.

Kýžené rozhojnění

Malá rada. Když už rizalit opravdu mít musíme, doporučuji jej umístit v boční, okapové straně domu. Tady lze do něho mnohem ústrojněji navrhnout nejen to kýžené rozhojnění vlastního prostoru obytného (rodinný pokoj, pracovna apod.), ale i prostory provozní (vstupní zádveří, veranda apod.).

Takovýto boční výběžek také dokáže přirozeně rozdělit pozemek našeho domu na přední a zadní část a zónuje parter zahrady na jeho „poloveřejnou“ a „soukromou“ partii. To výběžek ve štítovém průčelí nedokáže. Bočnímu rizalitu ovšem nejvíce sluší plochá střecha, která jasně signalizuje jeho výtvarnickou aditivitu, přidanost.

Četné pokusy jej skrýt pod prodlouženou střechou hlavní (již je ovšem většinou stejně třeba zalomit) nekončívají dobře. A přeroste-li rizalit v domovní křídlo, už jej pod takovou střechu nezastrčíme vůbec.

Žijeme v době, pro kterou je šetření energiemi všeho druhu čím dál hlasitější mantrou. Klasické zdroje se (prý) vyčerpávají a ty nové jsou pořád v postavení alternativní, neplnohodnotné náhrady. To vede k tlaku na co nejkompaktnější tvar staveb (ideální je koule), který zmenšuje tepelné ztráty. Přizdobit dům rizalitem je tedy pohybem v opačném směru.

Maně se mi tu vybavuje tzv. Bergmannovo pravidlo z biologie: populace téhož živočišného druhu, např. medvědi či tygři, kteří žijí dále na sever (na jižní polokouli ovšem na jih), má větší tělesnou velikost než populace žijící směrem k rovníku. Věda to vysvětluje tím, že při větší velikosti je povrch těla relativně menší a ztráty tělesného tepla jsou relativně menší také.

Sibiřští tygři od Ussuri jsou bezmála dvakrát tak velcí než tygři z Velkých Sund. Myslím, že i tohle by pro nás mohlo být poučením. Neodůvodněné „rozbíjení“ fasádní plochy arkýři a rizality raději neprojektujme. Jejich zřízení totiž prodlužuje vnější povrch stavby, a přispívá tak ke zvýšení tepelných ztrát.

Doba splachovacího záchodu

Rizalit je výběžek, který povstal z potřeby zdobit rozlehlá průčelí a původně také pokrývat prostor těsně podél domu palbou, flankovat. Arkýř je výběžek, který povstal z potřeby zdobit rozlehlá průčelí a původně také do něj umísťovat záchod, u něhož nebylo třeba kanalizace (prevét).

Myšlenka, proč byste museli tyto dva kumpány právě vy mít na svém moderním domě, kolem něhož se neflankuje (nebo jen málo) a který je vybaven (nejednou!) splachovací toaletou, mi, nemůžu si pomoci, prostě nějak uniká.

Ing. arch. Jan Rampich

Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz

Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 3/2018.
Zdroj: Dům&Zahrada

Související články