Takováto střecha je pak někdy nazývána střešní krajinou a zdá se mi, že právem: vrcholy, hřebeny, úžlabí i roviny, tyhle pojmy přece z obecné topografie známe. Vikýř je pak v téhle krajině horou, tu přimáčkle stolovou, jinde ostrohřbetou jak švýcarský Eiger, kulaťoučkou jak Říp či dokonce monumentální a pyšnou po vzoru Nanga Parbatu. Jsou vikýře architektonicky přijatelným a technicky vhodným řešením osvětlení podkrovních prostor dnešních rodinných domů?

Existují nějaká doporučení pro jejich utváření ve smyslu výtvarném? A jaké jsou jejich klady a zápory v porovnání se střešními okny? Mimochodem – když jsem už narazil na film Strašidla z vikýře, dobře jsem si to, co je v něm pokládáno za vikýř, prohlédl. Žádný vikýř to není, je to obyčejná půda. Ve vikýři by žádné strašidlo tak jako tak nejspíš svůj biotop nenašlo, je tam přece moc světla.

Vikýř - arch. upravený otvor ve střeše; jejich úpravě byla věnována velká pozornost, zejm. v době baroka.“ Doc. Ing. arch. Dr. Bohuslav Syrový, CSc., Architektura

Historicky se s vikýři setkáváme hlavně, či spíše téměř výlučně - ve městě. V Chebu nebo třeba v Českém Krumlově a v dalších městských architekturách z německých příhraničních oblastí, na domech s relativně strmější střechou, než bývalo zvykem ve vnitrozemí, můžeme obdivovat dokonce několik řad vikýřů nad sebou, běžně tři i čtyři.

U venkovského domu stačilo půdu osvětlit i docela malé okno (či okna) ve štítě. Sem tam nějaký ten vikýřek (vždy otočený do dvora) najdeme spíše jen na Moravě, kde jsou domy orientovány okapem do ulice se štíty přilepenými k sobě. Ať tak nebo tak - na českém i moravském venkově objevíme vikýř jen velmi zřídka, navíc nevznikl většinou primárně z potřeby půdu osvětlit, nýbrž sem dopravovat seno, výjimečně i jiné polní produkty.

Závažná otázka

Výtvarné pozornosti se vikýřům v městských architekturách dostává v renesanci a zvláště v časech barokních, však si, milý čtenáři, prohlédni takový zámek Chambord na řece Cosson (poblíž Loiry), až zase budeš mít příště cestu do Francie. Vikýře se díky svému umístění, počtu a velikosti velmi snadno mohou stát dominantou celé stavby, svébytnou krajinou na střeše.

Architekt Otakar Novotný o nich bezpochyby správně píše: „Pro příznivou dispozici vikýřů je třeba velmi jemného smyslu. Proniky střešních ploch jsou vždy nejen technickým, ale i výtvarným problémem, poněvadž často při obvyklém způsobu krytí (plech pod krytinou) dělí opticky, co vlastně má být celek, ze souvislé střešní plochy nad budovou činí řadu samostatných střešních ploch.“ Novotný tohle napsal v r. 1959 a já si jen říkám, co by asi mínil o dnešních fotovoltaických panelech na střechách...

Snad ještě závažnější architektonickou otázkou je vlastní velikost, tvar, uspořádání a počet vikýřů. Komponovat vikýře na střeše domu je velmi důležitá architektonická úloha, která často vede k dlouhému skicování a hledání výsledné podoby.

Čelo vikýře je obvykle komponováno v prodloužení nosné obvodové stěny. Je to stavebně nejpříhodnější a konstrukčně nejsnáze zdůvodnitelné, ale zásadně se tak mění a komplikuje fasádní obrys stavby rodinného domu. Posunu-li štítek (výstavek) vikýře výše po střeše vzhůru, musím jej sice podepřít někde v ploše stropu, provést výměnu mezi krokvemi a ztužení stropních konstrukcí, ale jeho výtvarné působení na střeše bude potlačenější, méně výrazné a patrně i přijatelnější z výtvarnického zřetele. (Výměnou tady rozumím kolmou vazničku mezi dvěma krokvemi, když jsem prostřední mezi nimi vyřízl v místě budoucího vikýře, ne výměnu krokve, stropu ani architekta.)

Bývá rozumné pojednat tyto stavební elementy podle tvaru jejich štítku a zastřešení. Chtěl bych ale rovnou vynechat některé tvary historizující (např. tvar napoleonského klobouku, s čelní vížkou apod.), které se hodí do arzenálu moderní architektury rodinného domu jako Kim Čong-un do standardů postmoderního světa. Použít na své stavbě něco takového znamená porážku dobrého vkusu v každém případě.

Překocení

Nejčastěji používaným tvarem je patrně vikýř s trojúhelníkovým štítkem, nasazeným nad základní obdélník výstavku. Jeho užití na střechách současných zdařilých rodinných domů se sice vyloučit zcela nedá, je v něm však jaksi zakódováno velké nebezpečí architektonického lapsu: štítek bude sám o sobě představovat příliš velkou plochu, takovou, jaká ovládne celou střechu.

Dá se říci, že příznivého účinku vikýře dosáhneme jen tehdy, je-li plocha jeho čela co nejmenší v poměru k prosklené ploše okna, které rámuje. Příliš mnoho omítky a málo skla vede někdy až k pocitu jakéhosi „překocení“ vikýře ze střechy dolů, jeho tíže je pocitově tuze velká a špatně rozložená. Navíc je tu třeba počítat jak s vlastní tloušťkou konstrukce vikýře, tak i s tepelnou izolací, popř. i dalšími konstrukčně a tepelně technickými nutnými vrstvami.

Vždy bychom ale měli hledět, aby orámování bylo co nejsubtilnější. Někdy tak poněkud paradoxně jsou výtvarně šťastnější rozměrově větší vikýře: na stejně širokou obrubu jako u vikýře malého připadne násobně větší plocha prosklení, poměr skla a omítky je vylehčenější. Výhodou trojúhelníkového vikýře a na něj navazující sedlové stříšky je přirozené svedení dešťové vody do boků, voda nemá tendenci téci přes vikýřové okno. O tuto výhodu ale částečně přicházím, užiji-li v rámci snahy o co nejmenší vikýřový výstavek stříšku valbovou.

Někdy se může dobře uplatnit vikýř obloukovitého tvaru. Obaluje-li okno s nadpražím téhož tvaru, plochu omítky redukuje dosti významně. Architekt si je ale vědom, že se tu musí počítat s výrazným dekorativním účinkem a je (doufám!) ve střehu: tisíce architektonických mršin, plných podnikatelskobarokních obloučků, jsou snad už dnes dostatečným mementem pro každého.

Relativizace použití

Pravoúhlý vikýř s pultovou stříškou mám v oblibě a pokládám jej za nejvhodnější možný tvar takřka univerzálně. Podobně jako vikýř obloukový má omítané plochy většinou redukovány po samu nezbytnost, a i když je v moderní architektuře rodinného domu užíván v často překvapivě velkých rozměrech, působí většinou lehce a přiměřeně.

To se ale bohužel dosti často mění, když z touhy střechu ozdobit nejsou boční stěny vikýře svislé, nýbrž šikmé a výstavek má tvar lichoběžníka. Chceme-li dům překvapivě zošklivit nepravdivým vyjádřením jakési netektonické tíhy a rozkydlé zdobnosti, je tohle cesta.

Problém par excellence také nastává, má-li pultový vikýř takové rozměry a polohu, že se jeho boční stěna dostane do roviny hlavního štítu stavby. Ohavné narušení štítové siluety je výsledkem, který nemůže ospravedlnit ani sebenaléhavější potřeba využít podkroví do poslední mrtě.

Zvláštním tvarovým druhem vikýře je tzv. volské oko. Jeho čelní stěna nemá svislé boční stěny a je obložena krytinou, většinou taškami. Velmi dobře mu sluší zvláště bobrovky nebo prejzy. Strmost obalové křivky bývá ovšem nevelká, aby bylo vůbec možné taškami vikýř pokrýt. Představuje proto většinou jen jakousi drobnou vlnku na střeše a pohledově se příliš neprosazuje.

I proto bývá jeho provedení na současné střeše většinou bez problémů, horší to je jen tehdy, je-li volské oko příliš velké a kryté plechem. Přerušení homogenní taškové plochy střechy jiným materiálem vhodnost užití tohoto tvaru vikýře ovšem silně relativizuje.

Kudla v srdci

A střešní okna? Pokládám je i při některých nevýhodách za dobré řešení osvětlení podkrovních místností a oceňuji, že nenarušují střešní reliéf, což někdy památkářům lahodí více než vikýř. Dlužno ovšem podotknout, že pravý památkářský fundamentalista se škaredí jak na vikýře, tak i na střešní okna, pokládaje za nejlepší řešení podkroví domu buď nevyužívat vůbec, nebo do něj nosit světlo v pytlích jak v Kocourkově.

Vy jste se zbláznil, pane kolego, vikýře! To by bylo jak kácení deštných pralesů!!!“ „Tedy dobrá, tak alespoň malá střešní okna?“ „To je další kudla v mém srdci, umírám!“ „Jak ale dostat světlo dovnitř, aby to bylo slučitelné s pokračováním vašeho života, dobrý úřední muži?“ „Váš problém, pane kolego, vy jste architekt...“ Tady obvykle pochopím, proč při stavbě radnice to Kocourkovští řešili oním legendárním způsobem: chtěli vyhovět památkářům.

Krásný vikýř je především přiměřený vikýř. Nedopusťme jeho diletantské tvary, diktované často touhou dekorovat bez hlubšího rozmyslu vše, co se na domě vyskytne. Nedopusťme také jeho nesprávné umístění a přemrštěnou, či naopak nedostatečnou velikost. Naše neumětelství bude totiž jinak všem pěkně na očích.

Ing. arch. Jan Rampich

Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz

Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 2/2018.
Zdroj: Dům&Zahrada

Související články