Když se Vinnetou svěřoval Old Shatterhandovi se svou láskou k Ribaně, procedil: „Vinnetouova láska sídlí v  srdci, ne na  jazyku.“ A  bylo to. Jestli z  toho byla Ribana nějak odvázaná, Karel May neuvádí. Pro jiného je vyznání lásky stejně jako stavba domu naopak příležitostí se předvést, vyjádřit se co možná nejkvětnatěji, tu vzácnou životní situaci neodbýt nějakou suchou a lakonickou konstatací á la náčelník Apačů, nýbrž doslova explodovat: „Těch neznám slov, jež řekl bych a plakal. Však zahrádku mám krásnou, z růží sad, a kdyby vás tam někdy slavík vlákal, tam z oněch slov je růží sad.“ Fráňa Šrámek na to šel evidentně jinak

„To je znak naší doby, tenhle chaos. A každý může mít zásluhu, kdo se přičiní o trochu klidu v naší architektuře.“

Adolf Loos, Řeči do prázdna

Otázka pro dnešek tedy zní: je rodinný dům jedinečnou skulpturou, kterou máme svaté právo vyjádřit před zraky světa své nejvnitřnější já, nebo se tomu svou podstatou spíše vzpírá a tenduje ke klidu? Sám nevím jistě. Před klidným domem člověk cítí, že je vše v pořádku a věci dosud nepozbyly svého smyslu, těší se z detailu provedení a celkové nenápadnosti, často noblesní a kultivované, jako by se tím ocital v dobré a vzdělané společnosti. Výrazná individuální exprese vyvolá ovšem někdy jinou emoci.

Použijme opět slova Adolfa Loose: „Geniální díla nepůsobí na nás dojmem krásna, ale naopak, dojmem hrůzy. Nejsou většinou určena pro naši generaci.“ Lépe to snad ani vyjádřit nejde.

Definice klidu

Co je klid, víme nejspíš všichni. Klidem ve formě rodinného domu bychom nejspíš mysleli, že je komponován souladným způsobem s tím, co bychom od něj očekávali. Přemýšlím, jestli rovnou nenapsat tradičním způsobem, ověřeným bezpočtem jiných domů. Nepřekvapivým, do značné míry ustrnulým, ale i tichým a pokojným. Nemyslím jím ale jen stav nehybnosti, ale i vyváženou a spíše jednoduchou kompozici a jistou statičnost celkové koncepce (v protikladu k dynamičnosti). Dialog vertikál s horizontálami, pokud možno bez prvků šikmých a kosých.

Expresí naproti tomu označuji často velmi individuální způsob emotivního vyjádření, v řadě případů tak „svojského“, že mu divák nemá šanci porozumět a správně ho interpretovat. A přiznejme si, že exprese jako niterný výkřik čehosi v nás může znamenat velké překvapení i pro tvůrce samotného. Jako umělecký princip se dozajista zpochybnit nedá.

Ale na poli architektury, architekturu rodinného domu nevyjímaje, nepotřebuje autor ke svému vyjádření jen prázdný notový list či našepsovaný karton, štětce a barvy, nýbrž velkou hromadu cihel, tašek, písku, dřeva, skla a plechu, substancí tuze hmotných, pevných a jaksi definitivních. Expresivní výsledek tu díky vší té hmotě může být okolím tím spíše vnímán jako nepochopitelný, jako násilná exhibice, ba dokonce vykloubení z dobového úzu.

Konec manifestů

V 21. století už dávno v architektuře rodinného domu žádný úzus ale vlastně neexistuje. Žádné ústředí architektonických velikánů nevydává (takřka) manifesty. Netiskne (většinou) charty. A taxativně nestanoví (obvykle), co je přípustné a co ne. Postmoderní svět věru není jednoduchý, je spíše komplikovaný a na orientaci obtížný jak Mínóův labyrint v Knóssu. Univerzální slohy jsou dávno mrtvy. A tak si většina (i když ne všichni) architektů na rozcestí tvorby zavolá na pomoc funkci. Tomu se rozumět přece dá: co je funkční, je i krásné. Ještě krásnější je dobře uspokojit funkci či potřebu minimem prostředků. V jednoduchosti je krása, však to všichni známe. I když zůstává otázkou, nakolik si to opravdu jeden každý z nás opravdu myslí...

„...stavitel domu je víc nežli dům sám. Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh.“

Žd 3.3,4

Problém je totiž v tom, že současně můžeme shledat krásným i to, co je komplikované, neklidné a funkci uspokojuje jen taktak. Známé domy Friedensreicha Hundertwassera, například. Jistá estetická vyprázdněnost funkcionalistického kánonu je pro mnohé jen ukázkou popření funkce estetismem modernity. Dušan Šindelář to ve své knize Tržiště estetiky vyjádřil už v závěru 60. let takto: „Krajní funkcionalismus (my si sem můžeme dosadit náš „klidný“ dům – pozn. J. R.) vedl k afunkčnosti, neboť byl v rozporu s přirozeností. Kde ji nezapomněl vyjadřovat, docílil ovšem výsledků neobyčejně kladných a pro vývoj architektury velmi důležitých.“

Architektonické oraniště

Tak takhle nějak vypadá to oraniště, po kterém dnešní architekt bloudí. Aby docílil dobrého výsledku své práce, ať už zvolí pro výsledný výraz domu kterýkoli z obou tvůrčích principů (nazvali jsme si je klid a exprese), musí projevit kvalitu především v hmotové a prostorové kompozici, funkční (provozní) kvalita je už předpokladem vytknutým před závorku.

Jaké jsou však vlastnosti procesu tvorby a které vlastnosti forem se v nich uplatňují? Myslím, že dává smysl se jimi trochu projít a postupovat od větší míry objektivity, vnímatelné smysly, k subjektivitě, často vrcholící právě v krajně expresívních tvůrčích postupech. Sedím za pracovním stolem, který má čtyři šuplata, a to mě přivádí na myšlenku strukturovat ony vlastnosti právě do čtyř skupin.

První, nejobjektivnější, gruntovní šuple vespod obsahuje takové vlastnosti forem, na kterých se všichni většinou shodneme. Aniž bych si dělal jakýkoli nárok na úplnost, nabízím vám odtud velikost, tvar, barvu, osvětlení, polohu v prostoru, také materiál atd.

Následuje přihrádka číslo dvě, přihrádka vztahů forem a v ní nacházím totožnost, proporce, vzájemný velikostní poměr, kontrast, symetrii, rytmus, dominanci, opakování motivu atd. Tady už si pouze se smysly zřejmě nevystačíme, vliv subjektivního vhledu začíná sílit.

Neviděná shoda

Třetí šuplík. Míra subjektivity dál stoupá, už tu nalezneme jednoznačně takové vlastnosti forem, které zásadně přispívají k emocionálnímu vnímání architektury rodinného domu. Řečeno jinak: shoda v posuzování dvou pozorovatelů tu začíná být vzácná jak shoda nad zákonem o státním rozpočtu v Parlamentu – není vyloučena, jen ji ještě nikdo nikdy neviděl. Jsou to např. tyto vlastnosti: pregnantnost, strohost, přísnost, zdobnost, lyričnost, ano i tajemnost atd.

Vrchní, čtvrtá zásuvka – spíš bych asi měl napsat zásuvka vrcholná. Obsahuje totiž ty nejvyšší vlastnosti kvalitativního rázu, které rozhodují o špičkovosti, průměrnosti či nepodařenosti výsledného díla. Počítám mezi ně harmonii, objevnost, neotřelost, úměrnost, jednotu apod.

Právě vyjmenované zákonitosti forem slouží architektům jako pracovní elementy při tvorbě vašeho domu. K nim je třeba samozřejmě dosypat vaše přání, regulativy stavebního úřadu a danosti pozemku a jeho sousedství, kontextu a ducha místa. Ze všech těchhle přísad architekt zvládne uvařit dům teplý i studený, tlustý i tenký, přízemní i patrový, se střechou takovou či makovou – přesto tvrdím, že jistý autorský rukopis (individuální libost v používání konkrétních forem, materiálů atd.) by se měl dát vystopovat u každého z nich. Lidový projektant ničím takovým (většinou) nedisponuje a udělá vám dům zcela tak, jak si ho přejete – se všemi důsledky, ovšem. Krásně to vyjádřil Adolf Loos: „Jak bychom smýšleli o spisovateli, jenž by napsal dnes dílo ve slohu Aischylově, zítra báseň ve slohu Gerharta Hauptmanna a pozítří šprým ve slohu Hanse Sachse... Celý svět by litoval oběti takové nehody.“

Česká vesnice

Na závěr ještě pár slov o praktických okolnostech volby tvůrčího principu, který jsme si nazvali klidem či expresí. Tak především: česká vesnice. Z historické podoby si ve 2. pol. 20. století prošla opravdu bouřlivým rozvojem, který mnohde změnil její tvář jak televizní maskér, schopný udělat z Ivany Chýlkové malou ježibabu. Přesto zůstává vesnice alespoň ve svých jádrových částech prostředím, které se vzpírá každé expresi, každému výkřiku přebujelé individuální ambice. Klid by měl být pro ni erbovním znamením za všech okolností. A klidné domy na vsi z definice nemohou zaujmout nějakým tvarovým vlnobitím, avšak měla by jim být věnována o to větší péče z hlediska detailu. Jen tak může jejich krása a ušlechtilost vstoupit do světa našich pozitivních prožitků.

Expresivní dům si představím na co největším pozemku, aby jeho vizuální vazby s okolím ovlivňovaly spíše prvky krajinné a přírodní než sousední stavby. Expresivní dům je sólista. Čím expresivnější, tím větší izolace. Zámek princezny Zlatovlásky si lze na 800 m2 velké parcele uprostřed satelitu vysnít jen stěží. Přesto několik takových znám.

ING. ARCH. JAN RAMPICH (1953) Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Pracoval v Projektovém ústavu ČKD Praha, na Útvaru hlavního architekta města Plzně, jako městský architekt ve Strakonicích nebo člen poradního sboru v Českém Krumlově. Je architektonickým poradcem Města Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, realizoval asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. Více na www.ais-atelier.cz

Tento článek vyšel v časopisu Dům&Zahrada 10/2017.
Zdroj: Dům&Zahrada

Související články