Bůh ani příroda nedělají zbytečnosti a netvoří bez účelu. Co je účelné, je v posledku také krásné. Bobr i krtek, vlaštovka i sysel, snovač i termit vědí, jak musí být jejich „dům“ uspořádán, aby nezmrzli, neutopili se či byli v bezpečí před vetřelci všeho druhu. Jen člověk někdy při stavbě svého obydlí zapomíná na rozumné principy dobrého fungování domu, které se vyvíjely dlouhá desetiletí či dokonce staletí, aby dnes, v kontextu soudobých nároků na bydlení a za použití dnešních stavebních materiálů, bylo možné vyslovit určitá objektivní doporučení.

Krása a bída

„Forma sleduje funkci,“ prohlásil Louis Sullivan, po něm Le Corbusier a po něm většina architektů světa. Vymetli tak z chrámu architektury všechny (takřka) artistní a formální postupy tvorby, u nichž (dobově chápaná) krása byla vším a účel s funkčností byly jen dvě vychrtlé a uštvané herky mezi stehny velkoleposti a dekorace... Jenže po padesáti letech moderního stavitelství působily výsledky funkcionalistického snažení upřímně řečeno leckdy hodně sterilně, ba nudně, a veřejnost kritizovala, že kostel, továrna či nemocnice vypadají v podstatě stejně: skleněná kostka. Další generace architektů tak už přísahala na nové pojetí a chápání architektury, totiž postmoderní... Bolavý paradox slyšíme i z Vančurova Rozmarného léta: „Náměstí, tento výtvor století XVIII., doplňovaný hrůzyplným stavitelstvím škol uměleckého průmyslu, bylo málem krásné.“

Všechny vlaštovky si lepí svá hnízda už tisíce let naprosto stejně. Krásné na lidském údělu je právě to, že s každou novou stavbou (alespoň v zemích rozvinutého světa) se více či méně zmnožuje celkový fundus rodinných domů, aniž by se donekonečna hromadily stejné exempláře téhož. Něco tak intimního jako rodinný dům se přes četné pokusy o racionalizaci či objektivizaci dosud (většinou) úspěšně vzpírá masivní sériové produkci. Každým projektovaným domkem tak začíná nové tvůrčí dobrodružství, nová příležitost a ovšem i nové riziko neúspěchu. Jaká krása, jaká sláva! A někdy ovšem také – jaká bída!

Ostrůvky v moři pochyb

Pojďme si povědět něco o tom, jak takový rodinný dům vlastně uspořádat, sestrojit a komponovat, aby se v něm žilo co možná nejlépe. Žádné dva domky nemusí být a také reálně nejsou – jak pověděno výše – úplně stejné. Mluvit o ideálním či optimálním rodinném domě dává smysl jedině tehdy, dodáváme-li jedním dechem, pro jakého konkrétního člověka či nezaměnitelnou rodinu je určitý dům proponován. Okna pro jednoho příliš malá jsou nepřijatelně velká pro druhého. V obývacím pokoji o 40 m² se někdo prostorově „dusí“, zatímco jiný si připadá ztracený jak v odbavovací hale frankfurtského letiště. Schodiště do patra jeden skoro nevnímá – a druhý se ho bojí jak Kája Mařík hříchu s poukazem na strýčka Lojzíka, který si na podobném zlomil nohu v krčku. Co člověk, to názor.

Existují ovšem samozřejmě určitá pravidla zdárného fungování, doporučení a normy, kterých je dobré se držet a nepokládat je za banality svazující svobodného tvůrčího ducha. Jak vzrušující a novátorské je vypustit příčku mezi ložnicí a koupelnou! Jak zbytečné je zádveří, copak nestačí hala? Zadní vstup do domu? Ten, pane architekte, škrtněte rovnou! Výsledkem může být velké rozladění a přestavba do roka po kolaudaci.

Chcete číst dál? Ve zbytku článku se dozvíte:

- proč má mít dům denní a noční část

- kam nejlépe umístit pracovnu

- co znamená jednota obytných a obslužných funkčních ploch

- co je to bludišťová dispozice a proč se jí vyhnout

Infobox

To vše a mnoho dalšího se dočtete v červnovém čísle časopisu DŮM & ZAHRADA, které vychází už 18. května.