„Bohyně slunce Amoterasu se rozhněvala na svého bratra boha bouří a ukryla se v jeskyni. Nastal soumrak. Ostatní bohové se shromáždili před jeskyní a na svatý strom zavěsili drahokam a zrcadlo. Jedna z bohyní zatančila veselý tanec, aby všechny ostatní rozesmála. Amoterasu zaslechla smích, vyhlédla ven a uviděla svou jasnou tvář v zrcadle. Vyšla tedy dál, aby se podívala zblízka. Jeden z bohů ale rychle uzavřel ústí jeskyně a slunce se znovu rozzářilo.“ Nippon – neboli Země vycházejícího slunce. Tuto životodárnou hvězdu mají Japonci nejen na své státní vlajce a obracejí se k ní ve své mytologii, ale je také do určité míry znamením jejich sepětí s přírodou. Lidé v Japonsku mají hluboký smysl pro pořádek, lásku a respekt k rostlinám i živočichům, ke kráse a k dokonalosti. Odrazem této skutečnosti je i tradiční uspořádání japonské zahrady. Častá zemětřesení, přílivové vlny a tajfuny působí zemi velké škody. Majestátní sopky, plovoucí ostrůvky s pokroucenými borovicemi, hluboká údolí, kterými protékají horské bystřiny – taková je japonská divoká příroda. A protože Japonci velmi milují svoji zemi a cítí se být s jejím každým kamínkem i vodní krůpějí spjati srdcem a duší, vytvářejí také zahrady, které jsou jakýmisi kopiemi v miniaturizované podobě nespoutaných hor a divokých říček i poklidných jezer. Typy japonských zahrad Nepoučený pozorovatel by řekl, že japonská zahrada je zcela odlišná od evropských historických i současných architektonických zahradních úprav. Cítí její jedinečnost, duchovní podstatu a vnitřní harmonii, ale nenapadne ho, že není jen jedna japonská zahrada. V plynutí dějinného času a s příchodem různých filozofických a náboženských proudů se vytvořily čtyři základní typy. Zahrady s jezery (kaiyushiki) Nalezli bychom je na počátku japonské tvorby upravené krajiny. Někdy na počátku 8. století n. l. v tzv. období Nara začali Japonci přejímat zahradní architekturu z Koreje a Číny, ale využívali i svých vlastních estetických tradic. Projevil se zde i vliv konfuciánství, buddhismu a především učení tzv. čisté země. Takovéto zahrady umožnily v období příhodného počasí přesunout značnou část lidských aktivit z dřevěných paláců pod širé nebe. Jezera umožňovala projížďky na loďkách a zákoutí zdobená upravovanými kulovitě zastřiženými dekorativními stromy a keři vybízela k procházkám, k meditacím i k skládání poezie. Palácovou architekturu doplnily v zahradách vzdušné dřevěné bohatě vyřezávané pavilóny s propojenými průchody. Suché zenové zahrady (kare–san–sui) V období od 12. do 16. století přišla do Japonska nová vlna buddhismu ZEN a s ní přišla i móda vytváření nových abstraktních zahrad kare-san-sui – volně lze tento název přeložit jako suché hory a vodstvo. Výrazovými prostředky těchto zahrad se staly štěrk a písek spolu s kameny nejrůznějších tvarů. Společně pak s citlivě rozmístěnými skupinami rostlinných společenstev vytvářejí abstraktní scenérii oceánů, ostrovů a hor – jsou symboly japonské volné krajiny i lidské duše. Najdeme zde kameny ve tvaru různých posvátných zvířat – například želvy, nebo symbolů země i lidského života, jako je třeba loď. Zahrady byly inspirovány myšlenkami ZENU – prázdnotou, koloběhem zrození a umírání, osvícením. Čajové zahrady (chaniwa nebo roji) V průběhu od 16. až do počátku 17. století vznikaly v Zemi vycházejícího slunce tzv. čajové zahrady, které se staly kulisou k čajovému obřadu, jenž se stal nepostradatelným rituálem života Japonce. Jde o jednoduché zahradní scenérie se škálou svěžích zelení mechů, s kamennými šlapáky uprostřed trávy a s kamennými lampami různých stylů osvětlujícími blikotavým světlem nádrže s vodou na umytí rukou. Atriové zahrádky (tsubo – niwa) I do těchto malých oáz klidu uprostřed městské nebo palácové zástavby dokázali Japonci vtěsnat svůj smysl pro estetiku, harmonii a lidský um. Jsou spjaty s tzv. novověkem – tedy s dějinnou epochou od 17. do 19. století, nazývanou v Japonsku dobou EDO. Zahrady se tehdy rodily tzv. jako houby po dešti a začaly být nezbytností i pro chudší Japonce. Šlo o poměrně jednoduché zahrady, ve kterých se vyskytovaly ploché kameny k tvorbě cestiček, klenuté dřevěné můstky přes umělé potůčky, pítka využívající kamene a dutého bambusového stébla, malé nádrže s rybami či vodními želvami, kamenné lampy, jezírka s ostrůvky, dekorativně rozmístěné kameny a do vlnovek či kruhů uhrabaný štěrk či písek. Některé zahrady se staly pro návštěvníky přístupné jen ze střech či teras. Člověk se kochal jejich krásou jen pohledem seshora, protože jinak by narušil jejich řád a uspořádání. Krása japonských zahrad učarovala lidi na celém světě. Nejinak je tomu i u nás. Mnohdy se snažíme si tuto krásu vytvořit i na naší zahradě. Pokud se o to chcete pokusit i vy, pak si nejprve vyberte typ japonské zahrady, kterým se budete při uspořádání zahrady řídit a inspirovat. Na rostliny, které by v japonské zahradě neměly chybět, se podíváme příště.

-daš-Foto: www.isifa.com