V cibulkách a hlízách si rostliny shromažďují živiny, proteiny a vodu, které pak vyživují listy a květy. Mráz je nespálí, ke svému růstu potřebují jen trochu tepla a světla. Tak se ideálně přizpůsobily svému prostředí: musí dokončit růst a kvetení ještě před tím, než začnou vegetovat jiné rostliny, které by jim ubíraly přísun světla a deště.

Velmi dobře se daří cibulovinám na skalkách a v alpínu. Zdejší životní a klimatické podmínky se totiž velmi blíží jejich přirozeným místům výskytu - na jaro s dostatečným množstvím srážek a vody z tajícího sněhu, typické bohatým nadzemním růstem a kvetením navazuje období sucha během letních měsíců, kdy zásobní orgány odpočívají a připravují se již na příští sezónu. V období podzimních dešťů se pak vytváří kořenový systém, který v létě odumřel.

Sněženky a příbuzní

Začátek reje barev předznamenávají často již koncem února sněženky (Galanthus). Je známo asi 14 druhů a všechny jsou si k nerozeznání podobné. Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) je tím nejznámějším druhem s přirozeným výskytem v Evropě a řadou kultivarů. Například "Flore Pleno" zaujme nádhernými plnými květy, G. "S. Arnott" zase silnou medovou vůní. Tvarem podobné sněženkám jsou talovíny (Eranthis hyemalis) se svými nejprve kulatými, pak zvonkovými nažloutlými květy. Zajímavá u talovínů je velmi dobrá schopnost jejich samovýsevu, díky němuž dokáží během několika let vytvořit poměrně rozsáhlé žlutě kvetoucí plochy. Podobně jako u sněženek je třeba chránit jejich hlízy před vyschnutím.

Se sněženkami bývají zaměňovány bledule (Leucojum). Na rozdíl od nich jsou však jejich okvětní lístky zakončeny zelenavým okrajem a voní po fialkách.

Krokusy, nebo šafrány?

Modré ostrovy v časné jarní zahradě dokáže vytvořit krokus. Šafrán a krokus jsou v podstatě česká synonyma pro tentýž rod, z něhož některé druhy rozkvétají na jaře, jiné na podzim. Podzimní kvetení je však odborníky považováno za předčasný vývoj květů, nikoli za opoždění. Z jarních druhů je zajímavý Crocus tommasianianus, který se probouzí jako první ze všech krokusů. Také Crocus chrysanthus je časným poslem jara, rozkvétá modře ("Blue Bird", "Blue Pearl"), žlutě ("E.A.Bowles") a bronzově ("Sunkist", "Zwanenburg Bronce"). Doplněním palety barev může být Crocus sieberi s růžovou ("Firefly") a nafialovělou ("Hubert Edelstein").

Blankytně modrými květy s bílým středem rozkvétá začátkem jara ladonička (Chionodoxa). Je vhodná nejen pro skupinové výsadby do skalek, ale i jako podrost pod vyšší stromy nebo dokonce pro pěstování v nádobách. Chionodoxa sardensis se dobře přizpůsobuje a naturalizuje, tzn. že se jí daří i zcela volně v přírodě bez jakékoli vnější péče, zatímco velkokvětá Chionodoxa gigantea časem ze zahrady zmizí. Porcelánovou modří vykvétají v předjarním období i některé druhy příbuzných ladoněk (Scilla), z nichž nejintenzivnější modré květy má pozdnější Scilla siberica, jíž se velmi dobře daří i na nejchudších půdách.

Další oblíbenou, i když drobnější jarní cibulovitou rostlinou je modřenec (Muscari) tvořící trsy trávovitých listů a vhodný do skalek a okrajů záhonů. Drobné zvonkovité kvítky jsou nahloučeny v hroznech na vrcholu každého stvolu a dobře se vyjímá i v kytici jarních květů.

Na každé zahradě se najde místo i pro stínomilné sasanky (Anemone) vykvétající brzy zjara modrými a bílými sedmikráskovitými květy. Výjimkou mezi sasankami je Anemone blanda, jejíž květy se ve stínu zavírají, a musí proto růst pouze na plném slunci.

Narcisy - nejznámější poslové jara

Velmi bohatá a rozmanitá je říše narcisů. Řada divokých druhů (Jonquilla - hybridy) příjemně voní vanilkou a tvoří zajímavý kontrast k často přehnaně velkým, těžkopádně působícím vyšlechtěným zahradním kultivarům. Narcisům svědčí nedbalá péče - čím nerušeněji je necháme růst, tím bohatější trsy vytvoří. Drobné narcisy (N. bulbocodium, N. triandrus, N. minimus, N. cyclamineus) nejsou vyšší než 20 cm a jsou vhodné do skalek, N. poeticus zaujme zářivě bílou barvou se žlutým, oranžově rámovaným středem. Trubkovité narcisy (odrůdy "Beersheba", "King Alfred", "Newcastle") jsou vyšší, dorůstají až 40 cm. Podle druhu květů se pak dělí do několika skupin, proto je třeba se při výběru konkrétních druhů na typ květu dobře informovat.

Také v říši tulipánů jsou rané, jemně kvetoucí druhy vhodné zejména do přírodních zahrad, např. Tulipa kaufmanniana, nízké druhy s leknínovitými květy vhodné do skalek a kvetoucí řadou barev od bílé až po červenou, Tulipa praestans, vyšší, v dubnu kvetoucí druh s třemi až čtyřmi květy na stonku. V dubnu rozkvétá také Tulipa tarda s bílými okvětními lístky a citronově žlutým středem. To, co bylo řečeno o narcisech, platí i o tulipánech - i tento rod je velmi bohatý na odrůdy a křížence.

Na jaře vodu, v létě sucho

Rozhodující pro všechny cibulovité a hlíznaté jarní rostliny je propustná půda, neboť při nadměrné vlhkosti jejich zásobní orgány zahnívají. V předjaří by proto měla být půda kyprá, aby ji sluneční paprsky mohly dostatečně prohřát, přes zimu, v klidové fázi cibulovin, by měla řádně vyschnout. Pouze vlhkomilným rostlinám, např. bledulím a některým narcisům, se dobře daří na vlhkých loukách, na břehu potoků a vodních ploch. U těžších půd je třeba svrchní vrstvu promíchat s pískem a pod cibule nasypat drenážní vrstvu, aby se voda neshromažďovala u cibulí.

Všechny jarní cibuloviny nevyžadují dodatečné hnojení. V hlízách a cibulích si uchovávají dostatek živin pro jarní kvetení. Pro vytvoření zásob na příští rok jim plně dostačuje spektrum živin získávaných z půdy, spadaného listí nebo slabé vrstvy kompostu poházené před vyhnáním.

Jarní cibuloviny vysazujeme nejlépe v září a říjnu, aby do prvních mrazů stačily zakořenit. Nejvhodnější jsou propustné půdy s vysokým obsahem minerálních látek nebo humusu.

Protože u většiny druhů jde o malé cibulky, sází se do hloubky 8 - 10 cm do vlhké půdy. Při silnějších zimních mrazech zakrýváme vrstvou půdy nebo listí, čímž rostliny chráníme zároveň před jarním vysušením.

Je třeba upozornit na to, že v první fázi po výsadbě samostatných cibulí, než se vytvoří mohutnější trsy, je třeba rostliny pečlivě chránit před plevelem.

-Dům a zahrada 3/1999-