Jak už název napovídá, vodnice obsahuje hodně vody, takže se po ní neztloustne. Jde o dietní potravinu, která navíc obsahuje mimo jiné vlákninu, draslík, mangan, železo, hořčík a také sirné silice, jež mají bakteriální účinky. Díky těmto silicím vodnice trochu připomíná ředkvičky, ale není tak pálivá. Někdo ji přirovnává i ke kedlubnám. V jádru je to další brukvovitá zelenina, jejíž konzumace má příznivé účinky na lidské zdraví.

Vodnice najde v kuchyni podobné využití jako brambory, na rozdíl od nich se však dá jíst i syrová. Chutnou přílohu k masu připravíte tak, že bulvy vodnice povaříte v osolené vodě či v páře a na talíři je přelijete bylinkovým máslem. Můžete je také rozmixovat s máslem a mlékem na kaši, zapéct se sýrem, nastrouhat je do bramboráků. Starší bulvy před konzumací oloupeme, mladé se loupat nemusejí.

Nejlepší dobou pro vysetí vodnice je začátek jara nebo potom konec léta; horké slunce by ji vyhnalo do květu. Na trhu najdete rané i pozdní odrůdy. Jednotlivé kultivary se liší i tvarem a zbarvením bulv - ty mohou být kulaté nebo zploštělé, čistě bílé nebo zbarvené dočervena či dofialova.

Vodnici nevyséváme do čerstvě vyhnojené půdy, protože by měla tendenci větvit kořeny. Hodí se proto spíš jako následná plodina a přihnojuje se maximálně tekutým hnojivem. Na půdu není příliš náročná, dá se vypěstovat i ve větší nádobě na balkoně. Semenáčky jednotíme na 8 cm, o pár týdnů později mezi nimi necháme rozestupy 15 cm. Mladé rostlinky nemusíme vyhazovat, dají se přihodit do hrnce s polévkou.

Bulvy sklízíme, když dosáhnou velikosti tenisového míčku. Pokud je necháme přerůst, mohou dřevnatět. Doba sklizně nastává asi dva měsíce po výsevu, jde tedy o rychle rostoucí zeleninu, vhodnou pro všechny netrpělivé pěstitele. Na podzim sklizené bulvy se dají skladovat ve sklepě v bednách s pilinami či pískem. Vodnici lze také zavařovat.