S trochou pažitky na talíři do sebe dostaneme dávku vitaminů, vápníku, železa, fosforu i draslíku. Pažitka má navíc antiseptické účinky a podporuje trávení, což vědí i kočky, které si touto rostlinou rády čistí žaludek. Pažitku konzumujeme zásadně v syrovém stavu, do polévek a dalších teplých jídel ji přidáváme až nakonec. Jen tak nejlépe vynikne její specifická chuť.

Na pěstování pažitka náročná není. Na záhoně potřebuje vzdušné místo a zásaditou půdu. Ačkoli venku vydrží do příštího roku, na podzim ji můžeme přesadit do květináče a přinést si ji domů, abychom ji mohli konzumovat i během zimy. Přes zimu ji doma pravidelně zaléváme a zastřiháváme. Pokud začne usychat, je to známka, že potřebuje zimní klid. Uschlé části natě odstřihneme a rostlinu uložíme na nějakou dobu na chladné místo, třeba do nevytápěné chodby (někdo ji prý dává i do ledničky). Po přesunu do tepla pak opět obrazí.

Druhým rokem pažitka na záhoně rozkvétá. Květy jsou růžové až nafialovělé a jejich nektar je pochoutkou pro včely. Ačkoli to není zrovna obvyklé, květy pažitky mohou konzumovat i lidé. Zkuste je použít jako netradiční ozdobu polévky nebo bramborového salátu.

Zvláštním druhem je pak pažitka čínská, přezdívaná česnekopažitka. Její aroma je výraznější a chutná více po česneku. Pro své drobné bílé kvítky je i krásnou dekorativní rostlinou a je považována za léčivku. Podobně jako česnek má antibiotické účinky, snižuje krevní tlak a připisuje se jí blahodárný vliv na funkci ledvin. Je plně mrazuvzdorná a na záhoně vydrží v polostínu několik let.