Jmelí bílé (Viscum album) parazituje na kmenech nejrůznějších stromů; najdeme ho na lípách, jasanech, topolech, javorech i jabloních, a někdy dokonce i na stromech jehličnatých. Jako malý zázrak přírody se zelená a plodí v době, kdy jsou větve listnatých stromů holé, což naši předkové považovali za dar z nebe. Jmelí se proto stalo součástí rituálů spojených s oslavami zimního slunovratu a odsekávalo se zlatým srpem, aby přineslo hojnost a bohatství. Zřejmě i z tohoto důvodu se jmelí dodnes zlatí.

Po dlouhá staletí se jmelí těšilo vážnosti také v lidové medicíně. I dnes na internetu můžete najít názory, že umí zázračně léčit všechny možné neduhy, od bolestí hlavy a poruch menstruace až po rakovinu. Vědci potvrzují, že listy jmelí skutečně zdraví prospěšné látky obsahují, některé však mohou být jedovaté, záleží na tom, na jakém stromě jmelí rostlo. V žádném případě pak není radno konzumovat bobule, ty jsou jedovaté vždy, bez ohledu na druh hostitele.

Mezi prostým lidem se věřilo, že jmelí přinese zdraví a štěstí už jen tím, že se zavěsí v příbytku. Domov mělo chránit před zlými duchy a mladým dívkám zaručovalo plodnost - polibek pod jmelím tedy nejenže utužil lásku, ale také zvyšoval šanci na brzký příchod potomka.

Křesťanství se marně snažilo pohanské tradice a pověry vymýtit, a tak na ně aspoň naroubovalo vlastní legendy. Podle nich bylo jmelí původně stromem, ze kterého Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Později z něj byl však zhotoven i kříž, na kterém byl Boží syn umučen. Jmelí se poté hanbou zmenšilo v malý keřík a od té doby hostuje na jiných stromech, je však schopno lidem přinášet Boží lásku.