Tilandsií existuje na 400 druhů; liší se od sebe vzhledem i způsobem adaptace na vnější podmínky - například tilandsie rostoucí v pouštích mívají dužnaté listy a lépe odolávají suchu, zatímco rostliny z deštných pralesů potřebují konstantní vzdušnou vlhkost. Většina tilandsií má však ten shodný znak, že jejich kořeny v průběhu vývoje ztratily sací schopnost a slouží spíš jen k ukotvení rostliny na skále či stromu. Přísun výživy zajišťují tzv. trichomy umístěné na listech.

Trichomy vypadají tak trochu jako malé šupinky a dávají listům charakteristické zbarvení; čím je trichomů více, tím mají listy stříbrnější nádech. Tilandsie těmito šupinkami přijímají jak vzdušnou vlhkost, tak dešťovou vodu, ke správné funkci je však potřeba, aby vzduch okolo rostlin nestál, ale proudil.

Na proudění vzduchu je třeba myslet zejména tehdy, pokud tilandsie pěstujeme v okrasných sklenicích nebo v teráriu. Tím, že tyto rostliny nepotřebují zeminu, nemusíme je nutně umístit do květináče, ale můžeme je vystavit jako závěsnou dekoraci nebo je přilepit ke kamenům či ke kusu dřeva.

Nejlepší podmínky bude mít tilandsie v dobře větraném skleníku, kde je dostatek světla a vlhkosti. V bytě pro ně musíme najít světlé místo, kam ale nedopadají přímé sluneční paprsky, a denně je rosit dešťovou nebo destilovanou vodou. Aby tilandsie doma vykvetla, je třeba ji pravidelně hnojit rozpustným hnojivem, které ovšem ředíme až v 5x menší koncentraci, než je doporučená dávka pro běžné rostliny. Hnojivový postřik aplikujeme na list podle druhu 1x za 14 dní až 2 měsíce.

Kamenem úrazu bývá zazimování: tilandsiím přes zimu stačí teplota okolo 10 °C, ale musejí mít pořád přísun světla. Pokud takové podmínky vytvoříte, můžete na zimu přestat s hnojením a rosit jen jednou až dvakrát týdně. Jestliže je ale tilandsie celoročně ve vytápěném bytě, bude třeba jí poskytnout dostatek vlhkosti a přisvětlování umělým světlem.