Plicník lékařský patří k trvalkám, které byly vyšlechtěny i pro pěstování na zahradách. Ke zdárnému růstu potřebují vlhkou humózní půdu, hnojenou nejlépe zetlelým listím. Dostupné jsou i kultivary, které kvetou bíle, nicméně s původní modrou barvou květů se setkáváme nejčastěji.

Jako léčivá bylina se plicník využívá v medicíně zhruba od 18. století. Listy prý tehdejším lékařům připomínaly tvar lidských plic, a tak s rostlinou zkoušeli léčit plicní nemoci a záněty dýchacího ústrojí. A protože zaznamenali pozitivní výsledky, odvar z květů a listů plicníku se dostal na seznam hojně využívaných léčivek.

Plicník lékařský se sbírá a suší dodnes, v dnešní době je už však zároveň i známo, že látky v plicníku obsažené mírně zvyšují srážlivost krve. Účinky dlouhodobého užívání této byliny navíc nebyly podrobeny detailnímu výzkumu, takže se plicník raději nedoporučuje užívat déle než po dobu nemoci. Neměly by ho užívat ani těhotné ženy a děti do 5 let.

Odvar z plicníku se nicméně dá použít i zevně ve formě obkladu na hojení ran. Jeho protizánětlivé účinky urychlí obnovu kůže a říká se, že pomáhají omladit pleť. Na zahrádce pak plicník plní ještě jednu prospěšnou funkci: patří mezi medonosné rostliny, láká včely, a pomáhá tak udržet zdravý ekosystém.