Pěstitelé drobného ovoce tradičně využívají meruzalky jako podnože, například pro stromkový angrešt. Keříky se však dají využít také jako lehce tvarovatelné solitéry nebo živé ploty, a to i v místech, kde zahrada hraničí s prašnou silnicí. Vůči znečištěnému ovzduší jsou totiž odolné a nejsou příliš náročné ani na kvalitu půdy.
Jediným nárokem na zeminu je v podstatě její propustnost: půda by neměla být příliš suchá ani příliš zamokřená. Aby keře pěkně kvetly, je třeba je vysadit na slunné stanoviště, i když snesou i polostín. Většina druhů meruzalek se snadno tvaruje. Řez je potřeba provádět každoročně, větve mají tendenci rychle stárnout a vyholovat.
V našich zahrádkách se zabydlely následující druhy:
- Meruzalka krvavá (Ribes sanguineum)
- Meruzalka zlatá (Ribes aureum)
- Meruzalka horská (Ribes alpinum)
Meruzalka horská se někdy zaměňuje s rybízem alpským, neboť obě rostliny někteří prodejci nabízejí pod stejným latinským názvem. Je však potřeba mezi nimi rozlišovat: rybíz je nižší keřík, pěstovaný pro jedlé plody, zatímco meruzalka doroste výšky až 2 metrů a v zahradě splní funkci živého plotu.
Plody okrasných meruzalek nejsou jedovaté, od jejich konzumace vás však odradí nepříjemná kyselá chuť. K jídlu se zkrátka nehodí. Na jaře, v průběhu dubna a května, vás však tyto keře potěší záplavou něžných hroznovitých květů, které mohou být (dle druhu a odrůdy) bílé, žluté, růžové i červené. Po odkvětu větve, které letos kvetly, ostříháme, abychom podpořili kvetení v příštím roce.