Svícník (Ceropegia Woodii) k nám dorazil z jižních oblastí Afriky a svůj název získal podle trubkovitých květů, které svým tvarem připomínají svíce. Jde o popínavou sukulentní rostlinu, jež se hodí do závěsných nádob nebo do světlých koutů u okna, kde ji necháme šplhat po nějaké opoře. Vyhovuje jí substrát pro kaktusy a sukulenty, přičemž zálivku bychom měli provádět jen tehdy, když substrát proschne, a v zimě ji ještě trochu ubrat.

Chloubou svícníku jsou zelenostříbrně mramorované listy ve tvaru srdce, jejichž spodní strana nese růžový a nachový nádech. Aby se správně vybarvily a mramorování bylo zřetelné, rostlina potřebuje být umístěna na světlém místě, klidně i na přímém slunci. Dlouhé stonky s listy působí tak trochu jako řetízek se srdíčky, jsou ale poměrně řídké. K zahuštění trsu můžeme nechat zakořenit stonkové řízky nebo malé hlízky, které se během roku tvoří podél stonků. Stonkové řízky ochotně zakoření ve vodě, hlízky stačí položit na vlhký písek a umístit je do místnosti s pokojovou teplotou.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, svícník je na pěstování v bytech zcela nenáročný, nemusíme okolo něj zvlhčovat vzduch nebo pro něj na zimu hledat chladnější stanoviště. Rostlina v našich krajích ani netrpí na škůdce, výjimkou jsou vlnatky, jejichž přítomnost poznáte podle výpotků podobných chomáčkům vaty. Rostlinu v takovém případě otřeme tamponkem namočeným ve stolním oleji. V případě rozsáhlého napadení svícník vyjmeme z květináče, jeho kořeny omyjeme vodou a zasadíme ho do čistého substrátu.