Ořechoplodci se někdy říká také ořechokřídlec nebo modrovous. Keř zpravidla nedoroste větší než metrové výšky, ale pokud ho zjara seříznete, pěkně se rozkošatí do stran a později v létě vás potěší záplavou latnatých modrých či nafialovělých květenství, která navíc příjemně voní. V našich končinách se nejčastěji pěstuje ořechoplodec klandonský (Caryopteris clandonensis) nebo ořechoplodec šedivý (Caryopteris incana), z nichž bylo vyšlechtěno mnoho kultivarů, které se od sebe liší výškou i sytostí barvy květů.

Protože jde o keř menšího vzrůstu, můžeme ho umístit do trvalkového záhonu nebo jako podrost vyšších dřevin, případně z něho vytvořit solitérní ozdobu trávníku. Ořechoplodec se dobře vypořádává s řezem, takže ho lze různě tvarovat a plně ho přizpůsobit potřebám zahrady. Nižší odrůdy budou působit pěkně i v přenosných nádobách na terasách a balkonech.

Co se týče umístění, ořechoplodec miluje plné slunce a poměrně dobře zvládá sucho. Půda nemusí ani překypovat živinami, stačí, když je dostatečně propustná a nemá kyselou reakci. V kyselém prostředí keř prospívat bohužel nebude. Zemina by měla být neutrální až mírně zásaditá. Z tohoto důvodu také ořechoplodec na zimu nepřikrýváme rašelinou ani lesní hrabankou, raději ho zamulčujeme suchým listím.

Keříky pěstované v nádobách budou náchylnější k vymrznutí, takže je na zimu přeneseme do bezmrazé místnosti. Ve volné půdě by zmrznout neměly, potřebují však stanoviště chráněné před mrazivými větry - ideální je pro ně místo u zídky, plotu či vyšších keřů, kam tolik nefouká.

V březnu keříku zkrátíme výhony na 10-20 cm a počkáme, až se opět zazelenají. Během srpna pak rostlinu můžeme množit řízkováním, i když se stává, že se na zahradě rozmnoží sama od sebe pomocí samovýsevu. S každým rokem tak vytvoří bohatší a barevnější podívanou.