Loni jste se jako autorka účastnila výstavy Designblok, jaký to byl pocit?
Dostala jsem možnost prezentovat design kliky Nomad, kterou jsem navrhla ve spolupráci s českým výrobcem kování firmou M&T. Byl to nepopsatelný zážitek vidět naši expozici v noblesních prostorách Uměleckoprůmyslového musea. Vnímala jsem to jako velkou poctu vystavovat po boku předních českých designérů. Produktový design mě láká stále víc a i v budoucnu bych se mu chtěla věnovat ve spolupráci s dalšími českými firmami.
Jak začala spolupráce na klice se subtilní rukojetí a čím jste se pro vytvoření designu inspirovala?
Je to můj první produktový design. Přišlo mi jako skvělá šance vyzkoušet a naučit se něco nového. Navíc firma M&T je z východních Čech, odkud pocházím. Dávalo mi smysl podporovat domovský region a propagovat českou značku ve světě. Potěšilo mě, že budu mít kliku vlastního návrhu podobně jako velcí světoví architekti.
Klika Nomad navržená pro českou rodinnou manufakturu M&T. Pohledovou část kliky tvoří čtyři komponenty, které je možné barevně kombinovat podle interiéru
Mám ráda elegantní nadčasový design, který nevychází z aktuálních trendů a vypadá skvěle i po padesáti letech. V projektech se snažím redukovat a zjednodušovat, hledat pravou podstatu.
Plánujete vytvořit vlastní designovou značku Eva Le Peutrec – půjde to dlouhodobě dohromady s dynamickou architekturou?
Myslím, že by to bylo naopak její přirozené doplnění – nabídka kompletních služeb od vytváření vizí a strategií, urbanismu, architektury, od interiérového designu až po ten produktový. V návrzích bych tak mohla používat jednotlivé designové prvky napříč kontinenty.
Jste mimo jiné autorkou dvou knih. O čem jsou?
První kniha Architektura kreativního myšlení se věnuje praktickému použití kreativity v běžném životě. Toto myšlení je stěžejní dovedností úspěchu (ať už jej definujete jakkoliv), ale i nástrojem pro naplněný život. Čtenáři může pomoci nalézt nová řešení a uspět v jakékoli disciplíně. Bude myslet jinak než konkurence.
Druhá kniha Vzpomínky na jižní Pacifik popisuje slasti a strasti života na ostrově v jižním Pacifiku, přibližuji v ní francouzskou kulturu, kulinářské umění, školství a deset let mého života na druhé straně zeměkoule. Kniha vznikala nedávno, kdy byl ostrov na dva roky hermeticky uzavřený a odříznutý od světa. Byla to pro mě jistá forma terapie, jak se s tím vyrovnat.
Vaši kariéru prý nastartoval film Skleněné peklo. Je to pravda?
Myslím, že to byl vůbec první americký film, který jsem viděla. Úplně jiný svět, navíc v hlavní roli s charismatickým Paulem Newmanem, který navrhoval mrakodrapy. I proto jsem chtěla žít v San Francisku, kde se film natáčel. Ostatně vizuálně silné podněty z dětství nás celoživotně formují.
Čemu byste se věnovala, kdyby nevyhrála architektura?
Kdyby mi v osmdesátých letech řekli, že mohu být pilotkou a ne jen stevardkou, snila bych o pilotování Concordu či stíhačky. Baví mě létat rychle a vysoko (během studia jsem se ostatně jako stevardka živila). Mám určité vlohy i pro diplomacii, která mě dodnes láká. Doma mi tvrdili, že jsem rodilý diplomat. Proto mně procházelo víc věcí než staršímu bratrovi, za což se mu zpětně omlouvám.
Agriculture Projects Logistic Center – komplex na ploše 250 000 m² navrhovala architektka v letech 2008–2009 pro čínské město Chang-čou, výška budov 348 m
Odešla jste na zkušenou do USA. Neměla jste strach jít do neznáma?
Obavy byly na místě. Po příjezdu do San Franciska jsem navíc zjistila, že se Kalifornie a potažmo celé USA potýkají s ekonomickou krizí. Nemohla jsem si vybrat horší čas pro hledání práce. Přitom jsem ale věděla, že bez této zkušenosti se profesně nedá příliš vyrůst. O to bylo mé odhodlání silnější.
Ve světě jste se prosadila, přestože jste v jednom z rozhovorů zmínila, že české školství není systémové, že studenti nemají dost sebevědomí.
Zásadní zlom přišel v Číně. Na důležitých projektech se tam podíleli zkušení kanadští a američtí architekti, kteří se neskutečně vychvalovali, i když jejich práce nesplňovala požadovanou kvalitu. Projekty jsem pak po nich narychlo předělávala. Uvědomila jsem si, že musím své zkušenosti a know-how náležitě prezentovat, vysvětlit svůj přínos pro projekt a firmu. Zároveň zůstat otevřená novým možnostem a zachovat si pokoru.
Co vás vlastně přivedlo do Číny?
Po dokončení inženýrského programu jsem už nebyla studentkou, tudíž jsem nemohla využít studentské vízum a do USA se vrátit, ale nové horizonty mě dál lákaly. Architekt má být v místě, kde se staví, proto jsem se tak rozhodla.
Naštěstí jsem si tam rychle našla práci. Na dvacáté páté straně vyhledávače jsem objevila inzerát a poslala jsem jim portfolio. Firmě se líbilo a do tří dnů jsem podepsala smlouvu s jednou z největších soukromých architektonických firem. To jsem netušila, webové stránky neměli v angličtině, a tím pádem nebyli na webu dohledatelní.
Lamborghini Hotel postavený v roce 2018 v čínském Chang-čou
Na co jste si musela v odlišném prostředí nejvíc zvykat?
Nejtěžší pro Evropana bylo akceptovat, že společnost není postavená na jednotlivci, ale na kolektivu. I v tom je její neskutečná síla. Včetně toho, že tu mají vize na 50 let dopředu, které postupně naplňují. Motorem je zvyšující se blahobyt jednotlivých rodin. Nově vznikla střední vrstva, jež má ohromnou ekonomickou schopnost roztočit ekonomiku. Oproti Evropě, kde střední třída postupně mizí. Místo inflace se bude skloňovat slovo deflace pro zvýšení objemu peněz v oběhu.
Vnímáte čínské odlišnosti ve vedení staveb?
Ve světě je vše rychlejší než v Česku a v Číně ještě víc. Architektura je navázaná na domácí i světovou ekonomiku. Vypustí-li prezident USA do médií slova ‚ekonomická krize‘, v Šanghaji propustí polovinu firmy. Nutnost stavět rychle je daná termínem dokončení stavby. Musí se stihnout před další ekonomickou krizí, které přicházejí v pravidelných cyklech. Pokud se to nezvládne, realizace obřích projektů se může protáhnout na deset až dvacet let, což by byl problém, protože pozemek na komerční účely nelze koupit, jen na padesát let pronajmout.
Na kontě máte 25 mrakodrapů i dvoukilometrové centrum čínské metropole. Který z projektů je vám nejbližší a který mrakodrap je pro vás ikonou?
Mou srdeční záležitostí je paradoxně nerealizovaný obrovský multifunkční projekt – Agriculture Logistic Center, jehož součástí byl mrakodrap vysoký 348 metrů (šroubovicová stavba, jejíž půdorys se na každém patře pootočil o 1’). Na architektuře je totiž důležité i správné načasování. Projekt vznikl začátkem světové krize v roce 2008 a rozpočet 3 miliardy dolarů byl příliš vysoký.
Která světová stavba vás dostala bez ohledu na světadíl, velikost či význam?
Kdybych měla vybrat jen jednu, bude to opera v Sydney. Dokonalá a výborně zasazená do krajiny zálivu, který je sám o sobě dechberoucí. Je smutné, že ji autor neviděl dokončenou. Náklady na výstavbu totiž mnohonásobně překročily rozpočet, proto se Jørn Utzon neodvážil do Austrálie přiletět. Opera se stala symbolem města i celé Austrálie. Takovou sílu má architektura.
V mé práci mě ovlivnilo Japonsko. Jeho tradiční architektura, půdorysy starých chrámů, zenové zahrady, zároveň moderní stavby. Okouzlilo mě propojení interiéru s exteriérem dohromady vytvářející harmonický celek. Prostory mají totiž jedinečnou sílu vás ukotvit v přítomném okamžiku i ve velké rušné metropoli, například v třicetimilionovém Tokiu.
Co je větším problémem při navrhování extrémně vysokých budov – specifické podmínky stavby, nebo požadavky klientů?
Záleží na tom, kam mrakodrap navrhujete. Jinak bude vypadat projekt do New Yorku, kde se staví v husté blokové zástavbě. Jinak pro Asii či Dubaj, kde jsou rozestupy větší a neřeší se zastínění sousedních pozemků. I zakládání stavby je samozřejmě rozdílné. Naprosto stěžejní je nalezení funkčního řešení u tak komplexních projektů a vtisknutí formy stavbám, jež budou symbolem města a místem přitahujícím lidi.
Resort v komplexu DuarGema na Kapverdách navrhlo E-STUDIO v tomto roce
V Nové Kaledonii bydlíte ve výškové budově. Nezatoužila jste někdy po rodinném domě se zahradou?
V mrakodrapu bydlím a pracuji už od roku 2005. Mám ráda centrum města se vším podstatným na dosah – kancelář, dětská hřiště, školy, restaurace, pláž i park. Ušetří to spoustu času. Chcete-li pro děti dobrou školu, musíte bydlet ve spádové oblasti. Zároveň miluji výhledy do dálky. Navíc v zemi s dvakrát vyšší kriminalitou, než je ve Francii, je takové bydlení bezpečnější.
Nehrozí, že málo útulné prostředí mrakodrapů jejich obyvatelé časem psychicky nezvládnou?
Touto tematikou jsem se zabývala na cestách po Asii – v Tokiu, Singapuru, Hongkongu, Kuala Lumpuru, Macau… Během šestiletého pobytu v Šanghaji jsem zkoumala, jak se v tak hustě zastavěném prostředí dají vytvářet veřejné prostory, v nichž si lidé odpočinou a dobijí energii.
Ještě se vrátím k projektování a statice mrakodrapů. Zdá se mi, že nejen pro ženu je to poněkud riskantní obor.
Zájem o tak náročný obor, jako jsou statika a ocelové konstrukce, ve mně vzbudil profesor Miroslav Škaloud, světová kapacita v oboru. Když zemětřesení v Japonsku poškodilo dlouhé ocelové mosty mezi ostrovy, oslovili ho, aby statiku osobně přepočítal. Podobných kapacit, nejenom po odborné, ale i morální stránce bylo na liberecké univerzitě, kde jsem studovala, několik a považuji za privilegium, že jsem měla čest je poznat. Navíc dnes vše počítají sofistikované softwary.
Na druhou stranu je dobré problematice rozumět a vědět, co si můžete dovolit. Odvážné tvary potřebují k realizaci zejména odvážné rozpočty. Cesta technického zpracování se zpravidla vždy najde.
Mají mrakodrapy konečné limity, nebo porostou ještě výš?
Zřejmě mají, neobjeví-li se nový převratný materiál. I dubajský Burj Khalifa nevyužívá 20 procent své výšky. Další omezení jsou ekonomická, některé nejvyšší budovy světa jsou obsazené jen z poloviny, což je problém.
Vraťme se na závěr domů – Praha se řadu let snaží získat světovou architekturu. Není hodnota města především v jeho historii?
I historické stavby bývaly moderní architekturou. Gotika dostala název podle Gótů – tehdy hanlivý pojem odkazoval na nedostatek vkusu. Praha je jedinečná, protože jsou v ní zastoupené všechny stavební slohy, ovšem chybí ten současný, díváte-li se na architekturu jako na otisk doby a společnosti, ve které vznikla. Praze bude proto chybět záznam života na přelomu dvou posledních tisíciletí. Širší Praha ale disponuje lokalitami, které lze zkulturnit a zhumanizovat.
| Eva Le Peutrec (1980) | ||
|---|---|---|
| Narodila se v Hořicích, vystudovala Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Během studií absolvovala stáž v San Francisku, poté odcestovala do Asie. V Šanghaji se dostala k velkým projektům, v roce 2006 projektovala první mrakodrap. Stala se hlavní designérkou projektů kancelářských budov, hotelů, nákupních, kulturních a sportovních center, luxusních vil i urbanistických projektů včetně dva kilometry dlouhého centra čínské metropole i nového města pro milion obyvatel. Podílela se na více než 140 projektech na čtyřech kontinentech. Založila architektonický ateliér E-STUDIO. Od roku 2011 žije s rodinou v Nové Kaledonii v jižním Pacifiku. | ||
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 6/2024.
